Pokud je lásky příliš, stává se, že druhá strana toho už jenom zneužívá.

Robin byl vymodlené dítě. Po několika marných pokusech jsem už ani nečekala, že bych ještě mohla otěhotnět. Bylo mi pětatřicet a o dítě jsme se s Vilémem snažili už deset let.

Absolvovala jsem sice rizikové těhotenství, při kterém jsem byla permanentně odkázaná na postel, ale stálo mi to za to. Chvíle, kdy Robin přišel císařským řezem na svět, byla tou nejšťastnější v mém životě.

Měl pocit, že může cokoliv

Jako jedináček měl Robin veškerou naši péči i pozornost. Rozmazlování, které jsme si vlastně ani neuvědomovali – a v podstatě jsme ho i chtěli – začalo už v kojeneckém věku. Stačilo, aby miminko trochu zaplakalo a celý svět se točil kolem něho.

Tak to šlo celé Robinovo dětství. Měl jakékoliv drahé hračky, na které si vzpomněl. Řešili jsme za něho všechny školní průšvihy, a že jich měl!

Tím, jak si zvykl poroučet doma, měl pocit, že si může dovolit cokoliv na své spolužáky a že rodiče ho ze všeho vytáhnou. Zkušenosti, které postupně získával, ho v tomhle postoji bohužel utvrzovaly. Z naší strany to byla, jak se říká, opičí láska.

Nezaměřovali jsme se na to, aby se Robin zdravě osobnostně vyvíjel. Byl na nás závislý, neměl k ničemu motivaci. Pokud něco provedl, trest nenásledoval, takže se nemohl poučit.

A pokud něco chtěl, nikdy se nenaučil skutečnosti, že je třeba si v životě věci zasloužit.

„Vy to nějak zařídíte!“

Pubertu měl Robin velmi bouřlivou, v podstatě jsme ho tahali neustále z nějakých problémů. Manželovi už tehdy docházela trpělivost, ale já jsem pořád ještě měla tendenci syna bránit. Někdy jsem cítila, že to opravdu není správné, avšak nemohla jsem si pomoci.

Zařídili jsme pomocí úplatku Robinovi přijetí na prestižní střední škole, kterou si vybral, ale jeho prospěch tam byl ještě horší, než s jakým se potýkal na škole základní. Po půl roce dokonce hrozilo, že ho odtamtud vyhodí.

Pamatuji si, jak jsem mu to řekla a on se na mě jen bezstarostně a sobecky podíval se slovy, že my to přece nějak zařídíme. Tehdy jsem začala předchozího rozmazlování a chyb ve výchově litovat. Často jsem se o Robinovi bavila s manželem.

Vilém zastával názor, že by se syn měl párkrát spálit, aby poznal, co život obnáší. Nemůžeme mu přece stát za zády celý život. Zdálo se ale bohužel, že náš rozmazlený syn právě s něčím takovým počítá.

Zůstaly jen vzpomínky

Střední školu sice Robin dokončil, ale opravdu s odřenýma ušima a za cenu našeho ponižování u ředitele i dalších finančních „pozorností“. Během té doby chodil Robin s několika dívkami, ale měl ve zvyku je vždy sprostě odkopnout, když se mu znelíbily.

Bylo mi jasné, že si bude později těžko hledat partnerku, která by vydržela jeho chování. Na syna jsme ale bohužel neměli už žádný vliv. To, co si rodiče nevybojují v útlém věku dítěte, později už těžko dohánějí. Robin se po maturitě flákal.

Na vysokou školu se mu nechtělo a asi by ji ani nezvládl. Tahal z nás další a další peníze, až jednou Vilém řekl dost. Toho dne se manžel a syn málem poprali. Skončilo to tím, že Robin odešel z domova s prásknutím dveří k nějakému kamarádovi.

Bála jsem se, jako každá matka, co s ním bude. Nějaký čas o sobě nedal vědět. Pak se stalo něco, co mě a Viléma opravdu zranilo. Robin nás s kamarády vykradl! Jak vyšlo později najevo, spoléhal na to, že tak jako celý dosavadní život nepůjdeme proti němu.

Tentokrát se ale spletl. Důkazy byly jasné. Robin skončil ve vazbě. Dostal nepodmíněný trest. Nevyužili jsme svého práva a svědčili proti němu.

Vím, že jsem syna ztratila, ale uvědomuji si také, že si za to v podstatě můžu sama a že tenhle proces začal už kdysi v jeho dětství. Nejhorší je, že kdyby se vrátil čas, nejspíš bych se chovala stejně.

Helena M. (55), Praha