Z  domova jsem odešla, když mi bylo osmnáct. Nebyl to žádný útěk, u nás pro mě prostě nebyla práce, a tak jsem musela odejít do Brna. Nebylo to jednoduché, ale nelituji toho.

Bez rodičů jsem se musela rychle otrkat a naučit se hospodařit sama. Když jsem se o čtyři roky později vdávala, nebyla jsem už žádné vykulené mládě.

Nelehké začátky

S Romanem jsme se brali z lásky a věděli jsme, že to úplně lehké mít nebudeme. Já knihovnice, on truhlář, rozhodně jsme si s našimi platy nemohli vyskakovat. Od rodičů jsme sice dostali nějaké peníze, ale každou korunu jsme šetřili na bydlení.

Nakonec jsme se vlastního bytu dočkali, až když byly našemu synovi čtyři roky. Do té doby jsme bydleli ve vsi u manželových rodičů. Do práce jsme museli dojíždět a měli jsme pro sebe jednu místnost.

Bylo to náročné, ale věděli jsme, co chceme, a to nám dodávalo sílu. Když si manžel zařídil vlastní dílnu, začalo se nám dařit líp.

Skončila jsem v knihovně, začala jsem se mu starat o papírování se zakázkami a účetnictví a měla jsem také víc času na Dana. Dan byl klidné a chytré dítě, hotové zlatíčko. Už v první třídě nám paní učitelka říkala, že z něj něco bude.

Samozřejmě jsme se v něm viděli a plánovali mu skvělou budoucnost. Základní školu zvládl, hvězdou byl i na gymnáziu. Nejvíc ho bavil dějepis a filozofie a nijak se netajil s tím, že po maturitě půjde studovat do Prahy historii.

Já jsem byla nadšená, představa, že budeme mít doma pana doktora filozofie se mi náramně líbila. Roman ale moje nadšení brzdil. „Já ti nevím. Myslíš, že se tím uživí? Kdyby šel aspoň dělat učitele, ale tohle mi moc rozumné nepřipadá.“

Mimořádně nadaný syn

Oponovala jsem mu s tím, že na tom nejsme tak špatně, abychom ho nemohli nějaký čas podporovat. To se ale manželovi moc nelíbilo. „Chlap má umět uživit rodinu. A vzpomeň si, jak jsme se museli ohánět my.

Já mu to neberu, je chytrý, ale mohl by třeba o prázdninách aspoň na brigádu.“ Tohle byl další kámen úrazu. Manžel nedokázal překousnout, že Dan má tolik učení a zájmů, že mu na nějaké brigády prostě nezbývá čas. Na vysokou do Prahy samozřejmě Dan šel.

V ročníku byl opět nejlepší, měl prospěchové stipendium, i tak jsme mu ale přispívali, protože život v Praze je drahý.

Na škole jsme ho podporovali

Všichni mu prorokovali skvělou vědeckou kariéru, jenže tou dobou jsem už i já tušila, že jako vědec si žádné závratné peníze nevydělá.

V doktorátu jsme mu nechtěli bránit, ale domluvili jsme se, že ho bude dělat v Brně. Už proto, že to znamenalo, že bude moct bydlet u nás a ušetříme jak my, tak on. Práci si taky našel, ale ze zaměstnání v muzeu rozhodně nezbohatnete.

Čím dál tím častěji jsme se bavili s manželem o tom, jaká ho asi čeká budoucnost, jak to bude, až se ožení a bude muset živit rodinu. On sám tvrdil, že se bude ženit teprve tehdy, až najde nějakou krásku s barákem.

Těžko říct, jak vážně to myslel, ale podle toho, jak přítelkyně střídal, se usadit rozhodně nechystal. Ale bylo mu teprve pětadvacet.

Pan doktor stále bydlel u nás

Ani nám to nepřišlo, Danovi bylo najednou třicet, byl pan doktor, vyšla mu kniha, jenže pořád jaksi bydlel u nás. A nejen manželovi, ale i mně se to pomalu začalo zajídat. Minula nám padesátka, to je čas, kdy člověk uvažuje, co dál.

Líbila se nám představa, že budeme zase sami, jenže naše ptáčátko se z hnízda vyletět nechystalo. Navíc mi přišlo, že nás tak trochu využívá.

Sice nám přispíval na domácnost, ale nájem za svůj pokoj neplatil. Vypadalo to, že mu to tak vyhovuje a měnit to nehodlá. A tak jsme s manželem zahájili nenápadný útok. Jenže nenápadné narážky se zcela míjely účinkem.

Pomalu nám docházelo, že mít doma vědce, je sice hezké a člověk na to může být hrdý, ale má to i svá úskalí. Nakonec jsem to nevydržela. „Podívej, máme tě rádi a nechceme tě vyhánět. Ale už ti bylo třicet a měl by ses postavit na vlastní nohy.

Vždyť takhle si ani nenajdeš přítelkyni. A taky se nenaučíš pořádně sám hospodařit. Když vezmeš k práci v muzeu ještě nějaké učení, budeš mít dost, aby sis mohl něco malého ve městě pronajmout.

A kdyby ses oženil a měl rodinu, tak ti s tatínkem samozřejmě pomůžeme.“ Netušila jsem, jak moc ta nevinná debata syna rozčílí. Úplně to obrátil proti mně, vykřikoval, že by se nikdy nenadál, že svou pomoc budeme podmiňovat tím, že se ožení. Ale že by se sbalil, a šel za svým štěstím to ne.

Nelíbí se nám, jak se zachoval

Když se do něj pustil i Roman, byla z toho neskutečná hádka. Výsledek opět žádný, kromě pár dnů tiché domácnosti. To už mně bylo jasné, že jsme si, hlavně já, vychovali pěkného mamánka. Manžel nakonec synovi řekl, že může zůstat, ale bude muset platit nájem.

Syn okamžitě volal manželovým rodičům a ti zase nám. Že prý si nevážíme toho, jak skvělého máme syna. A že se Daneček může hned nastěhovat k nim. Vypukla další hádka, protože poslední, co jsme chtěli, aby Dan místo nás využíval dědu s babičkou.

Dnes už s námi syn nebydlí, je u prarodičů. Naše rodina je rozhádaná. Syn ani manželovi rodiče s námi nepromluví ani slovo. Rádi bychom to nějak napravili, protože je to naše vina, my jsme si synáčka rozmazlili. Ale napravit to tím, že mu ustoupíme, to se nám opravdu nechce.

Ludmila (56), jižní Morava