Nemine den, abych nepřemýšlela o tom, zda jsme vychovali našeho syna Patrika špatně, nebo by se to stejně stalo.

Neubráním se tomu, i když vím, že jsou to marné úvahy. Teď už je totiž na všechno pozdě. Jediné, co můžu, je snažit se být synovi i manželovi oporou. Patrik byl rošťák už jako malé miminko.

Zvídavý, veselý a neposedný. Když se narodil, měli jsme o něj velký strach. Přišel totiž na svět o měsíc dřív a porod byl hodně těžký.

Naše obavy se naštěstí nenaplnily, chvíli si sice pobyl v inkubátoru, ale podle lékařů byl zcela v pořádku. Rostl jako z vody a nijak nezaostával za ostatními dětmi. Vlastně je začal docela brzy i předhánět.

Náš malý génius

Ve čtyřech letech, bez toho, že bychom ho do něčeho nutili, se skoro sám naučil číst. Zajímal se o všechno, od zvířátek po autíčka a paní učitelka ve školce nám doporučila, abychom s ním zašli k psycholožce.

Tvrdila, že je mimořádně talentované dítě a bylo by dobré vybrat mu nějakou speciální školu, protože v normální by se snadno mohl začít nudit. Nechtěli jsme, aby se z něj stal nějaký šprt, ale paní učitelku jsme poslechli.

Díky tomu začal Patrik chodit do školy s rozšířenou výukou. Dělal nám samou radost.

Nejenže se výborně učil, ale bavily ho i sporty. Musím říct, že pro nás bylo často hodně náročné, zajistit mu po škole takový program, aby se nenudil, ale snažili jsme se, jak to šlo.

Původně jsme chtěli ještě jedno dítě, ale nakonec, kvůli tomu, abychom mohli dát synovi maximum, jsme se rozhodli, že zůstane jedináček. Ze všech stran jsme totiž slyšeli, jak mimořádný Patrik je a jak skvělá budoucnost ho čeká.

Když o tom dneska přemýšlím, napadá mě, že už tenkrát jsme začali dělat první chyby.

Kvůli jeho úspěchům mu nejen u nás, ale i u učitelů hladce procházely nejrůznější lumpárny. Často se choval lehkomyslně, riskoval, nedomýšlel, jaké následky může mít jeho chování pro něj i pro ostatní.

Za děvčaty

Na střední škole začal běhat za děvčaty. Manžel byl hrdý, že je Patrik populární a každou chvíli chodí s nějakou jinou kráskou, ale já se snažila syna usměrňovat. Nelíbila se mi ta lehkost, s jakou své přítelkyně opouštěl, připadal mi trochu bezcitný.

Navíc byl členem partičky kluků, kteří si rádi dali alkohol a které jsem podezírala i z toho, že občas zkusí nějaké drogy. Jenže bylo těžké syna nějak usměrňovat.

Výsledky ve škole měl skvělé, bylo jasné, že na vysokou se dostane hladce, všichni mu prorokovali mimořádnou budoucnost. První obor, který začal studovat, byla politologie. Vydržel na ní ani ne dva roky.

Měl samé jedničky, ale prý to nebyla ta pravá studia pro něj. Pak zkusil matematiku, ekonomii, jazyky.

Bude podnikat

Všude byl hvězdou, ale nikde nevydržel. Pořád měl ale dobrou náladu, nic pro něj nebyl problém.

V tu dobu už jsme na něj začali s manželem naléhat, že by si měl něco vybrat a dostudovat to. Měli jsme o něj strach. O jeho talentu nebylo pochyb, ale zdálo se nám, jako by ztratil směr.

Překvapilo nás, když přišel s tím, že studia nechá a pustí se do podnikání. Úplně jsem nepochopila, co přesně chce dělat, on to nazýval obchodování s technologiemi.

Taky mi vadilo, že si peníze na rozjezd svého podniku vydělal sázením, a ani se tím nijak netajil.

Tvrdil, že když je člověk inteligentní a informovaný, není sázení hazard, ale pohodlný způsob, jak přijít k penězům. Netrvalo dlouho a podařilo se mu naše obavy rozptýlit.

Na obchodování měl očividně talent, rychle začal vydělávat víc, než my oba s manželem dohromady. Jenže uměl peníze také rychle utrácet. Pěkný byt, sportovní auto, poslední model telefonu. Podnik mu šlapal, vydělával hodně, ale pořád chtěl víc a víc. Na cestování, na mejdany s kamarády, na značkové oblečení.

Měla na něj dobrý vliv

Když začal chodit se Sabinou, brala jsem to tak, že si prostě našel další krasavici, se kterou vydrží půl roku, než ji vymění za nějakou jinou. Ale spletla jsem se. Sába byla chytrá, samostatná a věděla, jak na něj.

Hodně o ni stál a zdálo se, že je ochotný se kvůli ní i změnit. Nám se taky líbila, hlavně proto, že na Patrika měla očividně dobrý vliv. Měla jsem ohromnou radost, když za námi po roce přišli s tím, že se budou brát.

Vypadalo to, že se všechno obrací k dobrému. Ne snad, že by nás syn vyloženě zklamal, ale přece jenom, to jak žil, nebylo úplně podle našich představ. Svatba byla pohádková. Patrik prodal byt a vzal si hypotéku, aby si mohli pořídit domek.

Svoji partičku neopustil, ale začal se chovat dospěleji. Byli jsme na něj i na Sábu moc pyšní. Teď už nám k dokonalé spokojenosti chybělo jen vnouče. A ani na to jsme nemuseli moc dlouho čekat. Lucinka se narodila do roka po svatbě a stala se naším malým sluníčkem.

Jako z reklamy

Když jsou děti malé, můžete hlídat každý jejich krok a víte o všech jejich trápeních a bolístkách. Jenže když vyrostou, dozvíte se o jejich životech jenom to, co oni sami chtějí. Mysleli jsme si, že Patrik a Sabina mají život jako z reklamy.

Ale to bylo jenom zdání. Zatímco my jsme se radovali z malé Lucinky a z toho, jak dobře se mladí mají, začalo to mezi nimi skřípat. Nevídali jsme se každý den, na to bydleli moc daleko, a tak jsme si nemohli ničeho všimnout.

O tom, co se dělo, jsme se dozvěděli až mnohem později. Po narození Lucinky začal Patrik trávit víc a víc času s kamarády. Doma byl protivný, hledal si záminky k hádkám. Sabina dělala, co mohla, a nakonec mu pohrozila rozvodem.

Strašný šok

Toho se Patrik zalekl. Slíbil jí, že se všechno změní, a aby jí udělal radost, domluvili se, že všichni tři pojedou na oslavu kamarádových narozenin. Ale to, co mělo být začátkem usmíření, se změnilo v noční můru. Oslava byla bujará, Sabina i Patrik popíjeli.

Když Sába našeho syna nachytala, jak se ochomýtá okolo nějaké mladé slečny, udělala scénu. Příšerně se pohádali. Nevím, jak je to vůbec mohlo napadnout, když byli oba opilí a měli s sebou Lucinku, ale rozhodli se, že odjedou domů.

Také nechápu,  že je nikdo z lidí, co tam byli, nezastavil. V půl jedné ráno nám volali z okresní nemocnice, že měl syn těžkou autonehodu. To ale nebylo to nejhorší.

Nechci vzpomínat na tu chvíli, kdy jsme se  dozvěděli, že je syn těžce zraněný, jeho manželka v kritickém stavu a Lucinka, naše malá, sladká holčička, která se zrovna začala stavět na nožičky, je mrtvá. A tím vším je vinen náš Patrik, který si sedl za volant opilý a zabil tak vlastní dítě. Myslela jsem, že to nepřežiju.

V troskách

Když jsme s manželem stanuli tváří v tvář Sabininým rodičům, nevěděli jsme, co říct. Za Sabinou jsem nedokázala ani zajít. Přišla o svou milovanou dcerku, a navíc podle lékařů už nejspíš nikdy nebude chodit. Tolik bolesti, studu a výčitek, co jsem cítila.

Můj muž se uzavřel do sebe. Sabinini rodiče se ujali zařizování pohřbu a nám jen vzkázali, že si nepřejí, abychom tam byli. Srdce mi pukalo, že svou drahou vnučku ani nemůžu doprovodit na její poslední cestě. Patrik se z nemocnice vrátil k nám.

Zničený člověk, kterého už nic nezajímá. Manžel s ním nemluvil, když syn přišel do místnosti, on odešel. Sotva se Sabina začala zotavovat, podala žádost o rozvod. To byla pro Patrika poslední rána.

Každý den jsem musela sledovat, jak se propadá hlouběji do beznaděje. Soud, který ho čekal, bral jako vysvobození. Dnes jezdím za Patrikem do vězení. Musím to dělat tajně, pro manžela už syn neexistuje.

Když spolu mlčky sedíme v návštěvní místnosti, mezi ostatními vězni a jejich blízkými, nedokážu už ani plakat. To, co udělal, je strašné, ale je to moje dítě a já ho nedokážu přestat milovat. Občas zajedu také na Lucinčin hrob.

Ale i to musím dělat tajně, protože Sabinini rodiče nám neodpustili. Nevím, co bude dál. Vím jen to, že náš život je v troskách.  Alena (69), Znojemsko