Dcera porodila v sedmnácti zdravého chlapečka. Aby ale mohla studovat a žít jako její vrstevnice, domluvily jsme se, že její syn bude mým synem a jejím bratrem.

Moje dcera Linda nikdy nebyla nějaká přespříliš divoká holka, co má na každém prstu aspoň deset kluků. Když přišla o panenství, bylo to z čisté lásky se stejně starým klukem, se kterým už nějakou dobu chodila.

Vodili se za ruce, navštěvovali koncerty… Prostě idylka. Ale možná právě tak zamilované holky svým klukům spíš odpustí, že zapomněli koupit kondom, než ty, co si často a rády užívají.

A tak se stalo, že mi Linda s ubrečenýma očima sdělovala v mých sedmatřiceti letech, že budu babička.

Na potrat nechci!

Sice jako většina mladých holek ještě nechtěla mít dítě, těšila se na vysokou školu a měla spoustu zájmů, které by pro ni okamžitě skončily, přesto ale nechtěla na potrat. „Mami, já ho prostě nemůžu zabít!“ plakala usedavě Linda.

Hodně jsme si spolu pak povídaly o životě, byly jsme i u psycholožky, ale hlavní přesvědčení mé dcery trvalo i nadále. A protože i já měla čas si všechno opravdu dobře rozmyslet, nabídla jsem jí i jinou možnost.

„Broučku můj, co kdyby se miminko narodilo jako moje dítě? Vždycky jsem chtěla dvě děti, a kdybychom se s tátou tak brzy nerozvedli, určitě bys měla sourozence. Takže, co kdyby bylo miminko tvůj bráška nebo sestřička?“ navrhla jsem opatrně.

Mami, jsi nejlepší!

Linda chvíli přemýšlela a pak mě s úlevou objala: „Mami, ty jsi nejlepší! Promiň, že jsem všechno tak zkomplikovala.

Ale já vážně nemůžu své dítě zabít.“ „Už NAŠE dítě, miláčku,“ dodala jsem, usmála se na ni a vlastně někdy tou dobou jsem se i začala na náš nový přírůstek do rodiny moc těšit.

Vyřídila jsem všechny potřebné formality a v osmatřiceti nastoupila znovu nečekaně na mateřskou dovolenou. Linda byla statečná a porod ustála velice dobře. Šestinedělí jsme zvládly spolu a poté už se dcera vrátila do školy, aby neměla pak problémy u maturity.

Na předchozí měsíce jsem jí totiž vyřídila ve škole výjimku, s tím, že bude studovat jazykový kurz. Nikomu jsem už ale nevyprávěla, že nejede nikam do zahraničí, a aby neztratila studijní čas, bude za ní jen rodilý mluvčí docházet domů. Byla jsem na sebe pyšná, jak „bezbolestně“ jsem vše vymyslela.

Radši David než Antonio

Protože dcera v té době nejvíc zbožňovala fotbalistu Davida Beckhama a herce Antonia Banderase, chtěla, aby se její „malý bráška“ jmenoval po jednom z nich. Prý že slavné jméno ho v budoucnu určitě potěší.

Hlasovala jsem ráda pro Davida, Antonio by nebyl v našich luzích a hájích zrovna populární. Řekla bych, že by se mu jednou ostatní děti smály. Náš malý Davídek rostl jako z vody, fotbal mu mimochodem taky vždycky hodně šel, a já se jen blahem rozplývala.

Linda ho hlídala kdykoli bylo potřeba a vůbec se snažila mi pomáhat co nejvíc. Toto období bylo radostné, až na strašně malé peníze, které nás měly uživit. Ale i v tom byla Linda skvělá.

Dokud jsem byla s Davídkem na mateřské, nikdy nechtěla ani nic nového na sebe. Brala si od svých kamarádek, co už nechtěly nosit a byla s tím smířená. Jednou za čas jsme si sice mohly dovolit nové boty, ale to bylo spíš výjimečně.

Hurá do školky!

Když pak šel Davídek ve třech letech do školky, finančně se nám hodně ulevilo. Vrátila jsem se do práce a kromě toho, že jsem mohla Lindu lépe podporovat na vysoké škole, kam se bez problémů dostala, taky jsem pěkně zařídila Davídkovi pokojík.

I sobě jsem někdy dopřála nějaký ten hadřík. Jediné, co mě trochu trápilo, bylo, že syn neměl moc mužských vzorů. Můj táta byl už dlouho mrtvý, můj bývalý byl už dlouho bývalý, a se všemi těmi starostmi jsem rozhodně neměla čas se s někým seznamovat. Mně to nevadilo, jen syn žil v příliš ženském světě.

Skvěle si rozumí

Možná i proto si dnes, když už je Davidovi právě šestnáct let, tak skvěle rozumí se svou dosud neprovdanou sestrou i se mnou. Ovšem prima kamarádů má také víc než dost a já zjišťuju, že mu ty mužské vzory vlastně nechyběly.

Nakonec žijeme všichni tři spokojeně, ač syn netuší, že jeho sestra je vlastně jeho máma. Kdyby ale David někdy na něco přišel a ptal se, asi bychom mu nelhaly.

Protože mu ale vždycky stačilo jednoduché vysvětlení, že jsme spokojená tříčlenná rodina bez táty, co s námi nikdy nechtěl žít, necháváme to zatím tak.

Radka L. (54), Pardubice