Celý svůj život pykám za ten jeden večer. A čím jsem vlastně vinna? Snad svou lehkomyslností, která nedomýšlela následky. A výběrem partnera, který synovi předal špatné geny. 

Byla to normální vesnická zábava se vším, co k ní patří.

Rozjuchaná mládež, které se dříve říkalo chasa, pivo teklo proudem, prase se před hospodou točilo na rožni, kutálka vyhrávala až do rána, příslušníci Veřejné bezpečnosti se tenkrát raději vytratili, dělali, že neexistují, nebo že mají hodně práce úplně jinde. A tak se to v hospodě rvalo, před hospodou tancovalo, za hospodou zvracelo a v okolních keřích milovalo.

Odporný zážitek

Málokoho by tahle atmosféra nestrhla. A pokud je vám sedmnáct, nevíte, co se s vámi pořádně děje a všechno chcete zkusit. A já jsem nebyla výjimka, tím spíš, že jsem tu byla na návštěvě jako městská holka.

A ten Fandy, jak ho tady každý tituloval, byl s každým dalším panákem vtipnější a taky vtíravější a já jsem byla pořád méně neoblomná a více přítulná. Ani jsme mnoho netancovali, takže ten alkohol se z mého organismu neměl jak vytrácet.

Ano, pár varování, abych si s ním nic nezačínala, jsem dostala, ale jako když hrách na stěnu házel.

Z té chvíle v trnitém křoví, ve kterém jsme nebyli dle okolních zvuků sami, jsem neměla nic jiného než pocit špíny, tvrdé hlíny a vzpomínku na jeho sprostá slova, která mi říkal, protože snad myslel, že to patří k věci. Pokud by zůstalo jen u tohoto dávno zasutého vjemu, bylo by ještě dobře, ale ta příhoda nezůstala bez následků.

Narodil se Ruda. Otec se vypařil neznámo kam, a prý když ho někdo spatřil, tak jedině namol opilého. Bylo to jeho neštěstí, protože hlupák on rozhodně nebyl, měl dokonce vysokou školu, ale alkohol byl jeho prokletím.

Jablko a strom

A Ruda tuhle slabost zdědil, což se ukázalo v plném světle, ještě než zcela dospěl. Pít začal velmi brzy a současně zanedbával školu a začínal se věnovat podivným činnostem na hranicích zákona.

Když nepil, měl zajímavé nápady a vymýšlel, jak bude podnikat ve velkém. Myslím, že kdyby to měl sílu realizovat, mohl by být úspěšný. Ale alkohol mu vždycky veškerou energii obrátil špatným směrem. Hodně sázel, na koně, ve Fortuně, hrál taky karty.

Býval i úspěšný, ale ten alkohol jeho konání bohužel stále znova řídil ke dnu.

Někdy jsem se cítila jako ta kosmonautka Ripleyová ve Vetřelci, kterou vesmírná příšera oplodnila, a jí nezbylo nic jiného než i tuhle potvoru mít ráda. O to víc jsem se divila svému muži Hynkovi, protože on se ničím takovým povinován cítit nemusel.

Manžela jsem nechápala

Kromě toho, že si chci mým psaním ulevit, chci tou formou svému manželovi poděkovat. Dnes a čím jsem starší stále více, všechno mi víc dochází a je mi jasné, že ten, který si mě s mým malým synem tenkrát vzal, byl muž, kterému by měli dát, když ne svatozář, tak alespoň metál.

Co se ho Ruda natrápil a můj muž Hynek na něho nikdy ani nezvýšil hlas!

Sama bych o svého syna snad chvílemi přerazila vzteky židli, ale Hynek mu jen trpělivě mluvil do duše. Musím, ale říct, že svůj účinek to mělo, Ruda obvykle poslouchal jako hypnotizovaný a na chvíli se držel v normě. Ale jen na chvíli.

Ano, dotlačili jsme ho na vysokou školu, ale alkohol ho do druhého ročníku nepustil. To bydlel ještě u nás a já jen trnula, co provede nového.

Hynkovi kradl peníze, jednou dokonce odcizil z jeho sejfu zlatou minci a prodal ji, půjčoval si bez dovolení jeho auto, to když byl Hynek v zahraničí na montáži, a nakonec ho rozbil na kousky. Jak na to reagoval Hynek? Koupil mu byt, ať bydlí sám. A víte co?

Když Ruda prohrál v kartách a propil i ten byt, koupil mu Hynek nový. Jen jsem kroutila hlavou a nevěděla jsem, co říct.

Já jsem ten byt synovi samozřejmě přála, také proč ne, sami jsme měli dům a náš společný syn, mladší Rudův bratr Péťa, si vedl v podnikání tak dobře, že naši pomoc vůbec nepotřeboval, takže jsme si mohli dovolit Rudovi pomoci. Až na to, že po etické stránce to moc na místě nebylo.

Jenomže Hynek byl prostě takový. Ano, byl. Zemřel, zesnul ve spánku se spokojeným výrazem ve tváři.

A já jsem dostala mnoho peněz od jeho firmy a mohla bych si žít hezky, chodit zalévat Hynkův hrob a na celé léto pokaždé odletět na Kanárské ostrovy. Ale místo toho musím žít ve strachu, co zase provede můj starší syn.

Jednou je to rvačka v hospodě, podruhé nějaká krádež v obchodním domě, samozřejmě vždycky je to láhev alkoholu, většinou whisky, o jízdách načerno hromadnou dopravou ani nemluvím.

Geny jen tak nevymažeš. 

Moje geny se také hlásí Ještě že mám druhého syna Péťu, ten mi dělá radost a díky němu mám i dvě vnoučata. Jeho geny jsou také silné, naštěstí po Hynkovi.

Už jsem se musela smát, když nedávno reagoval na zprávu, že Ruda zase přišel o byt, stručným sdělením, že on tedy bráchovi koupí jiný. „Ale patřit mu nebude, bude můj a on v něm bude jen bydlet. Zadarmo, ale pane mu to tam říkat nebude,“ řekl jakoby drsně.

Ano, uvědomila jsem si, to je ten posun k normálu. Alespoň nějaký gen jsem mu předala.

Aneta (69), Zlín