Občas se stanou zázraky a my se znovu setkáme s někým, koho už jsme v životě odepsali.

V první třídě gymnázia jsem se skamarádila s jednou spolužačkou. Jmenovala se Veronika a hned jsme si padly do noty. Bavily nás stejné věci, svěřovaly jsme si různá tajemství, chodily jsme na diskotéky. Nerozdělilo nás ani to, když si jedna nebo druhá z nás našla kluka.

Náš vztah pokračoval i po maturitě. Já jsem šla studovat na vysokou školu, Veronika nastoupila do zaměstnání, ale dál jsme obě bydlely v Brně. Celkem brzy přišla kamarádka o oba rodiče a já jsem jí při těch smutných příležitostech byla oporou.

Její vztah nás odcizil

Slíbily jsme si, že si půjdeme jedna druhé na svatbu. Proto mě hodně zklamalo, když mi Veronika jednoho dne sdělila, že už se vdala. Byl to jen malý obřad se dvěma svědky, oba ze strany ženicha.

Překvapilo mě, že si kamarádka vzala někoho, s kým chodila jen měsíc a ani mi o něm neřekla.

Vneslo to mezi nás trochu napětí. Zanedlouho mi Veronika sdělila, že se z Brna stěhuje na Vysočinu. Mrzelo mě, že jsme se dost odcizily. Měla jsem ale dost bohatý život na to, abych se přes konec našeho kamarádství nějak přenesla.

Delší čas jsme se pak s Veronikou neviděly. Když se konal sraz třídy gymnázia po 10 letech, myslela jsem si, že tam svoji kamarádku znovu uvidím a popovídáme si. Veronika tam ale nepřijela a nikdo nevěděl, co s ní je.

Napsala jsem jí na adresu, kterou mi kdysi zanechala. Odpověď jsem nedostala.

Musela jsem se s tím smířit

Po čase jsem se zkusila Veronice ozvat znovu, ale nereagovala. To už jsem o ni začala mít obavy. Nakonec mi to nedalo a na Vysočinu jsem se za ní vypravila. Čekalo mě tam další zklamání. Na adrese, kam jsem jí posílala dopisy, už kamarádka nebydlela.

Nikdo neměl tušení, kde se nyní nachází. V podstatě pro mě zmizela beze stopy. Bylo mi to líto při vzpomínce na všechno, co jsme spolu od středoškolských let prožily. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se s tím smířit.

Bývala bych se na Veroniku zlobila víc, kdyby naše vztahy zůstaly takové jako kdysi.

V situaci, kdy už jsme spolu vlastně nekomunikovaly, jsem z toho rovněž byla smutná, ale čas tu ránu zahladil rychleji. V dalších letech jsem pak často na Veroniku myslela a snažila se najít nějakou její stopu.

Na třídní srazy nejezdila a ze spolužáků o ní nikdo nevěděl. V době internetu se pak šance zvýšila, tím spíš, že Veronika měla celkem dost neobvyklé příjmení. Veškeré moje pokusy něco o ní zjistit se však minuly účinkem.

Objevila jsem ji náhodou

Před dvěma lety jsem náhodně narazila na jedny osobní internetové stránky. Zaujalo mě téma, které tam dotyčná žena řešila. Týkalo se domácího násilí, sporu o dítě, falešného obviňování – byl to zkrátka velký dramatický životní příběh.

Autorka stránek žádala, aby se jí ozvaly případné další oběti jejího bývalého manžela. Když jsem se pak podívala na trochu nezřetelnou fotografii, došlo mi, že tou ženou je právě Veronika. A protože tam byla i mailová adresa, hned jsem jí napsala.

Odpověď jsem dostala až za t týden, protože bývalá kamarádka váhala, zda se mi má ozvat. Žila nyní v jedné vzdálené zemi a náš kontakt tak zůstal na bázi virtuálního dopisování.

Dozvěděla jsem se, že tehdy, kdy zmizela, byla i s dítětem na útěku před manželem, který patřil ke zločinecké organizaci.

Prožila si s ním domácí násilí i výhrůžky a strach o život ji donutil se „ztratit“. Útočiště našla právě až mimo Evropu.  Se mnou přerušila kontakt jednak proto, že se styděla za svoji situaci a jednak, aby mě ochránila před zlými lidmi.

S Veronikou si dodnes dopisujeme, ale k osobnímu setkání zatím odvahu nenašla. Třicet let jsem neměla tušení, co se s ní stalo, nyní mi alespoň částečně spadl kámen ze srdce, když vím, že je v pořádku!

Alena V. (61), Brno