Přesvědčila jsem se na vlastní kůži o tom, že nás hlídají tajemné dobré síly. A vlastně jsem to poznala i na vlastní oči…
O strážných andělech se toho napsalo už hodně. Někteří lidé na ně věří stále, jiní je přivolávají v kritických situacích. Já věřím tomu, že k těmto tajemným bytostem nás váže nějaké zvláštní pouto z minulosti. Mám pro tuto víru důvody.
Varoval mě na poslední chvíli
Můj strážný anděl mi o sobě dal vědět jednoho chladného deštivého podzimního večera. Chtěla jsem být co nejdřív doma, a proto jsem kráčela skoro překotně. Najednou jsem ve tmě zaslechla mužský hlas.
Naprosto zřetelně mi domlouval, ať se na chvíli zastavím. Nikoho jsem neviděla a byla jsem z toho zmatená. V první chvíli jsem si dokonce pomyslela, že se jedná o nějakého ukrytého lupiče, který mě chce přepadnout. Každopádně jsem zastavila.
V následujících vteřinách se kolem mě po silnici přehnalo auto. Jeho řidič nezvládl řízení a vůz skončil na chodníku – přesně v místech, kam bych bývala došla, kdybych pokračovala v chůzi. Celá jsem se rozklepala.
Poděkovala jsem nahlas tomu neznámému muži, ať už se skrýval kdekoliv. Cestou domů jsem si uvědomila, že jsem nejspíš mluvila se svým strážným andělem. Moje pokusy navázat s ním další spojení bylo ale už marné.
Dokázala jsem ho sama přivolat!
Čím delší doba od té tajemné události uplynula, tím více jsem byla přesvědčená, že mi život skutečně zachránil strážný anděl. Byla jsem ráda, že ho mám a dodávalo mi to odvahu v různých situacích. Nechávala jsem si to ale pro sebe, dokonce i před manželem a dětmi.
Nejspíš by jen chápavě pokývali hlavami a mysleli so svoje. Na další setkání s tím tajemným strážcem jsem si musela počkat několik let. Musela jsem tehdy do nemocnice na banální chirurgický zákrok. Ten se ale změnil v drama, když se přidaly nečekané komplikace.
Byla jsem při vědomí a věděla, že mi jde o život. Snažila jsem se toho strážného anděla přivolat. Najednou jsem opravdu znovu slyšela stejný hlas jako tenkrát na ulici. Můj strážce mi říkal, že všechno dobře dopadne a mám se uklidnit. Dodalo mi to energii.
Rychle jsem se uzdravovala. Svému andělovi jsem pak nahlas v nemocničním pokoji poděkovala. Odpověděl mi a já spatřila v rohu místnosti mlhavý přízrak. Vypadal jako rytíř odněkud ze středověku. Zahlédla jsem jeho tvář jen na chvíli, ale dobře jsem si ji zapamatovala.
Na cestách ve Francii mě čekal šok
Uplynul opět nějaký čas. Zcela jsem se uzdravila, žádné problémy mě už netrápily. Jednoho léta jsme se vydali s manželem do Francie. Cestovali jsme tam po celé zemi a mimo jiné navštěvovali i staré památky. Přijeli jsme i k takovému velmi starému kostelu na malé vesnici v Bretani.
Když jsme vešli dovnitř, všimla jsem si dobové rytiny u vchodu. V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce. Zcela jasně jsem poznala tvář rytíře, kterou měl tenkrát v nemocnici můj strážný anděl. Rytíř tam nebyl vyobrazen sám, klečel před nějakou šlechtičnou. V ní jsem se poznala.
Také můj muž si povšiml oné podoby šlechtičny se mnou. Viděl, jak na rytinu reaguji, ale myslel si, že jsem rozrušena pouze z toho. Ještě chvíli jsme tam stáli a hleděli na ten starodávný výjev.
Vyfotit se v tom šeru moc dobře nedal a vlastně jsme se o to ani nesnažili. Já jsem se obrazu v mé hlavě stejně nemohla v následujících dnech a týdnech zbavit.
Myslela jsem na to, že lidé asi opravdu přicházejí znovu na svět v různých časech a některá spojení trvají věčně.
Od té doby jsem se sice se svým strážcem už nesetkala, ale vlastně k tomu ani nebyl důvod. Žádné nebezpečí mi nehrozilo. Věřím ovšem, že pokud by se tak stalo, znovu ho uslyším!
Adéla R., (56), Tábor