Pokud člověk chce, dokáže i věci, které považoval za nemožné. Musí ho k tomu ovšem popíchnout nepříznivá životní situace.

Žila jsem poměrně klidným a nevzrušivým životem. Můj manžel byl hodný člověk, děti se nám podařilo vychovat tak, že byly úspěšné. Syn i dcera se postavili na své nohy.

Díky příznivým finančním okolnostem – mám na mysli dědictví – jsme si nemuseli dělat starosti s financemi. Často jsem se vracela ke svým snům a přáním, které jsem měla v mládí. Mrzelo mě, že jsem je neuskutečnila, ale už jsem na ně víceméně rezignovala.

Nečekaný šok

Do mého života zčistajasna zasáhly problémy se zdravím. Nebyla jsem na to zvyklá, nemoci se mi zatím vyhýbaly. Bolesti hlavy byly ale nepříjemné a nakonec mě doktorka poslala na odborné vyšetření. Bohužel se ukázalo, že ty potíže jsou zaviněny nádorem v hlavě.

Mojí první reakcí byl naprostý šok. Téměř jsem se psychicky zhroutila a myslela jsem si, že brzy zemřu. Manžel mě povzbuzoval, a když jsem potom všechno konzultovala s lékařem, trochu jsem se uklidnila.

Dozvěděla jsem se, že bezprostřední nebezpečí mi zatím nehrozí a rakovina se nerozšířila do dalších částí těla. Po operaci bych měla mít šanci dožít se i vysokého věku.

Uklidnilo mě to jen částečně, stejně jsem pořád musela přemýšlet o tom, jak je můj život v ohrožení.

Důležité rozhodnutí

Spoustu věcí jsem byla nucena přehodnotit. Operace jsem se samozřejmě obávala, současně jsem ovšem věděla, že jiná možnost není. Počítala jsem i s tím, že by se zákrok nemusel povést. Pro ten případ jsem chtěla mít čistý štít.

Přemýšlela jsem o své minulosti, o tom, co jsem mohla udělat jinak a můžu to ještě napravit. Několika lidem jsem se dodatečně omluvila za to, že jsem jim kdysi křivdila. Smířila jsem se s kamarádkou, s níž jsem se kdysi rozhádala kvůli hlouposti. Na operaci jsem šla s klidnou myslí.

Dopadla naštěstí dobře a nebezpečí bylo zažehnáno. Nenastaly ani žádné komplikace. Změnila jsem ale svůj postoj k světu. Rozhodla jsem se, že všechny ty sny, které jsem kdysi mívala, se pokusím naplnit – alespoň takové, u kterých to bude možné.

Vždycky jsem toužila hodně cestovat. Měla jsem k tomu finanční možnosti a ty jsem hodlala využít. Manžel se mnou souhlasil. K úsporám na účtu přibyla i částka za prodej chaty, do které už jsme nejezdili.

Prospělo to i mojí duši

Stejně jako já, změnil svůj postoj k životu i manžel. Celou dobu předtím se o mě bál. Nyní pochopil, že člověk má prožít to, co chce a může, dokud je na světě. Dala jsem výpověď v práci, kam jsem stejně už kvůli rekonvalescenci nechodila.

Manželovo podnikání bylo z těch, která nejsou časově podmíněná. Naplánovali jsme si několik cest. Cítila jsem se, jako bych najednou hrozně omládla a radovala jsem se z těch plánů skoro jako dítě.

Zpětně jsem si říkala, že ta zákeřná nemoc, kterou jsem porazila, mě vlastně naučila větší rozhodnosti.

Jinak by se býval můj život odvíjel dál v zajetých kolejích. Během následujících dvou let jsme cestovali například na Island, do Afriky i do Karibiku. Všechno jsme si zajišťovali sami, bez cestovních kanceláří, o to byly naše výlety dobrodružnější.

Průběžně jsem chodila na lékařské kontroly a naštěstí se ukazovalo, že recidiva nemoci nehrozí. Kdyby nic jiného, tak to cestování a plnění dávných snů mi prospívalo na duši… a klid mysli je pro zdraví velmi důležitý.

Dnes jsem již v důchodu a na cesty do světa s manželem vyrážíme jen občas – také nás omezila nedávná pandemie. Těším se dobrému zdraví a lidem, kteří váhají, jestli mají jítr za svými sny, doporučuji, aby se na nic neohlíželi a udělali, co chtějí. Nemusí čekat jako já, až je k tomu donutí nějaká kritická situace.

Jana Z. (65), Kladno