Některá slova se musí brát vážně, jinak nás čeká hrozný osud.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli věřím na kletby, odpověděla bych bez zaváhání, že ano. A to i přesto, že moje zkušenost s nimi se odehrála už dávno, v době, kdy jsem chodila teprve na gymnázium.

Počkala si na ně!

Ve třídě jsem měla svůj okruh kamarádek, s kluky jsem se moc nestýkala. Zejména dva z nich mi byli vysloveně protivní. Láďa a Miloš byli vulgární frajírci, kteří dělali problém i některým slabším pedagogům.

Jednoho dne jsem šli ze školy s kamarádkou v těsném závěsu právě za zmíněnou dvojicí kluků. Nedaleko gymnázia byla i základní škola. Láďu s Milošem nenapadlo nic lepšího, než šikanovat malého romského kluka.

Snažily jsme se je okřiknout, ale je na nás udělali sprosté gesto. Zprotivili se mi ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Druhý den si na ně před gymnáziem počkala babička toho malého kluka. Vynadala jim, ale ti dva grázlíci se jí také vysmáli.

Na vlastní uši jsem pak slyšela, jak ta stará Romka oba kluky proklela a řekla jim, že dlouho žít nebudou.

Po smrti kamaráda se bál!

Tohle se stalo na začátku třetího ročníku. Jednoho jarního dne nás jako blesk zasáhla zpráva o tom, že Láďa je mrtvý. Zabil se na motorce. Při jeho bezohledném způsobu jízdy se to dalo čekat, ale já si vzpomněla na tu kletbu.

A připomněl si jí očividně i Miloš. Celý se změnil, uzavřel se do sebe a jeho agresivita byla pryč. Zaslechla jsem, jak se jinému spolužákovi svěřil, že má strach. Ten strach byl oprávněný.

O následujících prázdninách se Miloš utopil, když se s ním převrhla loďka a uhodila ho do hlavy. Svoji vzpomínku jsem pak často opakovala i svým dětem a řeknu jí také vnoučatům.

Věřím tomu, že existuje zákon odplaty za špatné skutky – a když někdo navíc rozzlobí někoho, kdo ovládá temnější síly, pak si o neštěstí doslova koleduje!

Dáša L. (50), Teplice