Během studií na vysoké škole jsem si přivydělávala jako pokojská v penzionu. V jeho útrobách se však děly nevysvětlitelné a děsivé věci.

Stalo se to už hodně dávno, v době, kdy jsem chodila na vysokou a potřebovala jsem ke kapesnému ještě nějakou tu korunku navíc. Jedna sousedka nám řekla, že na kraji vesnici se otevírá nový penzion a majitel, že prý shání výpomoc.

Zdálo se mi to jako dobrý nápad. Zašla jsem tam, zeptala jsem se co a jak, a nakonec jsme se s majitelem domluvili na tom, že tam budu vypomáhat dva večery v týdnu a tři víkendy v měsíci.

Jednalo se hlavně o úklid pokojů – vysátí podlahy, utření nábytku, výměnu lůžkovin a ručníků.

Vzhledem k tomu, že jsem tyto věci dělala i doma, nezdálo se mi to nijak náročné a do práce jsem se těšila. Hned druhý večer se však stalo něco podivného.

Po stěně přejel stín

Pokoje jsem měla uklizené a zbývalo mi jen povléct postele. Vydala jsem se do skladu prádla, který byl v suterénu hotelu. Vedla k němu dlouhá úzká chodba, slabě osvětlená, která mi až naháněla strach.

Zrovna jsem sundávala z police povlečení, když jsem uslyšela bouchnutí. „Haló? Je tam někdo?“ zavolala jsem. Ticho. Nikdo se neozval. S plnou náručí prádla jsem prošla úzkou chodbou a stoupala do schodech, když se bouchnutí ozvalo znovu.

Dokonce jsem měla pocit, že jsem zahlédla na stěně stín. Polil mě studený pot. Rychle jsem vyběhla schody a dál jsem nad tím, co se ve sklepení dělo, nepřemýšlela.

Nešlo mi to z hlavy

K další znepokojivé události došlo týden nato. Byla jsem v suterénu pro prádlo a opět jsem slyšela jakési zvuky. Znělo to jako šouravé kroky a skřípání dveří. Napadlo mě, že možná majitel začal s rekonstrukcí místností v suterénu.

Když jsem se ho na to ale zeptala, tak jen zakroutil hlavou. „Slyšela jsem tam podivný rámus. Myslela jsem, že tam jsou dělníci,“ upřesnila jsem. Majitel se na mě rozpačitě podíval, ale už nic neřekl.

Ozýval se nářek i kroky

Nevysvětlitelné zvuky se však penzionem nesly dál. A nebyla jsem jediná, kdo je slyšel. Jeden mladý pár se po dvou dnech odhlásil s tím, že v noci slyší křik a nářek. A týden nato odjel jeden starší pán už druhý den, protože v pokoji údajně slyšel kroky.

Snažila jsem se dělat, jakože se nic neděje, ale pokaždé, když jsem v penzionu byla, přepadl mě tísnivý pocit. A pak jsem jednou večer, ve skladu prádla, objevila na podlaze stopy krve. Majiteli jsem o tom raději nic neřekla, beztak by mě považoval za blána.

Vyhořelé sanatorium

Mně to však nedalo a začala jsem pátrat po minulosti toho domu. Od jedné starší ženy ze sousedství jsem se dozvěděla, že tam byl kdysi dávno blázinec a že prý jeden fanatický doktor dělal na těch ubohých lidech všelijaké pokusy.

Při jejích slovech mě zamrazilo. Pak tam prý jednou v noci vypukl požár a hodně nemocných zemřelo. Že by ten nářek, který jsem slýchávala, patřil oněm nebohým lidem? Nevím, ale brzy nato jsem si raději našla práci v jedné večerce.

Alena T. (59), Mohelnice