Skutečné přátelství přežije všechno. Přesvědčila jsem se o tom sama, když jsem začala pátrat po Hedvice. Nebylo to vůbec jednoduché.

V ruce jsem držela dopis, který mi do schránky dorazil až z Nového Zélandu. Ruce se mi dost klepaly, když jsem otvírala perořízkem obálku. Byl psaný rukou, písmo bylo lehce rozsypané a začínal Drahá Haničko. Do očí mi vhrkly slzy.

Věrné kamarádky

S Hedvikou jsme se narodily jen o pár dní od sebe. A co víc, bydlely jsme ve stejném domě. Když jsme trochu povyrostly, začaly jsme si spolu hrát. Bylo těsně po válce a naše maminky si vypomáhaly se vším, jak to jen šlo.

A z nás rostly nerozlučné kamarádky. Začaly jsme spolu chodit do školy. Později jsme se dostaly i na střední zdravotní školu.

Byly jsme důvěrnice

Všechno jsme si s Hedvikou svěřovaly. Probíraly jsme první lásky, zklamání. Radily si. Půjčovaly šaty, šminky. Pak si Hedvika našla Pavla a přišel rok 1968. Hedvika byla v jiném stavu a rozhodli se s Pavlem emigrovat.

Věřili jsme, že se neloučíme na dlouho. Že se všechno přežene rychle. A také jsme plánovali, že až se trochu v cizině usadí, tak za nimi přijedu. Jsem přece jasná kmotra budoucího miminka a také svědek na svatbě.

Všechno dopadlo jinak

Bohužel všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Od té chvíle, co jsme se všichni tři rozloučili na nádraží, jakoby se po kamarádce slehla zem. Vůbec o sobě nedala vědět. Ani se neozvala v době, kdy jsem předpokládala, že se jí už mělo narodit očekávané dítě.

Neozvala se ani své zoufalé mámě, kterou kvůli její emigraci vyslýchala policie. Tušili jsem, že se něco muselo stát. Ale nevěděli jsme vůbec nic.

Ani řádek neprošel

Pak na dlouho spadla klec. Hranice mezi mnou a Hedvikou se neprodyšně uzavřela. A ani její dopisy nikdy nedošly. Dnes už vím, že jich tehdy napsala hodně, ale odpovědi se nikdy nedočkala.

Kontakt jí povolili jen s její matkou. Od té jsem se dozvěděla, že Hedvika je vdaná. Že se odstěhoval z Německa, kde nejdřív žila, do Norska. Za manžela měla nějakého Nora a s ním jedno dítě Soňu. Pak jsem zase dlouho žádné zprávy neměla.

Život ubíhal dál

Také já už měla svou rodinu, zaměstnání a spoustu starostí. A i když jsem na svou kamarádku neustále myslela, měla jsem za hotovou věc, že už se asi nikdy neuvidíme. Teprve po listopadu 89 mi opět svitla naděje.

Jenže, to už Hedvičiny rodiče nežili a ona byla někde. Nikdo nevěděl, kde. A pak mi konečně přišel ten dopis. Až z Nového Zélandu. Psala mi Hedvika. Stručně popsala, jak dlouho pátrala po tom, kde nyní žiju, jaké mám jméno a adresu.

Pokud však tento dopis dorazí až ke mně, mám se prý sbalit a co nejdříve přijet za ní. Zve mě. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem se k cestě až na konec světa rozhoupala. A než se na ni moje rodina složila.

Bylo to moje veliké přání vidět mou nejlepší kamarádku z dětství a zjistit, jak celých těch dlouhých skoro 50 let žila. Chápaly to i moje děti a chtěly mi ten výlet dopřát.

Konečně mi všechno řekla

Na Novém Zélandu na mě na letišti čekala bělovlasá, krásně opálená, drobounká paní. Byla to Hedvika a my si padly šťastně do náruče. Konečně jsem se dozvěděla, že když s Pavlem tehdy utíkali nějakým potokem přes hranice, Pavla postřelili a chytli.

Hedvice se podařilo utéct. Pavel zřejmě zemřel a ona ze stresu potratila. Skončila v nemocnici, pak na psychiatrii v Německu. Tam se seznámila se svým prvním mužem, lékařem. Byl o hodně starší. V začátcích jí dost pomohl.

Pak ale přišel infarkt, první druhý a z Hedviky byla vdova.

Přes Norsko až sem

V mezinárodní firmě, kde tehdy pracovala, potkala svého druhého manžela Nora Eriksona. Odjela s ním do Norska, kde se jim narodila dcera Soňa. Manželství ale přestalo fungovat. Když se rozváděli, dcera odešla s otcem.

Erika tak zůstala úplně sama. U nás v Česku už bylo po revoluci, mohla by se tedy bývala vrátit domů. Jenže rodiče už nežili a ona, po tom co zažila na hranicích si kdysi přísahala, že zpátky se už nikdy nevrátí.

Přijala proto pracovní nabídku na Nový Zéland. Odjela do úplného neznáma. Ale chtěla za sebou nechat všechny vzpomínky. Jenže to prý tak úplně nešlo.

Začala mě hledat

Když se trochu v nové zemi zařídila, začala pátrat po mně. Až mě našla. Nyní jsme seděly v malinkaté zahrádce před jejím malým domkem, uprostřed nádherné země jakou Nový Zéland je. Držely jsme se za ruce a tekly nám slzy po tvářích.

Po třech týdnech strávených společně jsem měla zítra odlétat domů. Obě jsme plánovaly, jak přijedu příště i s vnoučaty. Nějak jsme obě ale tušily, že na to už nám nezbývá čas.

Opět přišel dopis

No a teď v ruce držím dopis. Je ale jiný, než ten, který mi přišel před dvěma roky. Písmo je jiné, takové cizí. Obsah je napsaný velmi špatnou češtinou čechonovozélanďanky paní Bohuslavy.

Byla to Hedvičina sousedka, starousedlice. V dopise mi nyní oznamuje, že Hedvika před několika dny zemřela. V klidu, tichu a naprosto sama. Hrozně mě to zasáhlo. Ale aspoň jsme se ještě stihly potkat a všechno říct.

Bylo to jako kdysi. Naše přátelství vydrželo až do smrti.

Hana V. (75), Znojemsko