Náš rodinný domek ve čtvrti na okraji města jednoho dne ztratil pana domácího. Měla jsem skončit v bídě. Nestalo se tak. 

Zemřel mi manžel a já jsem zůstala se dvěma dětmi sama. Můj Jaroslav prožil, myslím, dobrý a hezký život, snad jsem i já k tomu přispěla.

Jen bylo naneštěstí vlastně od začátku našeho vztahu jasné, že ten, kdo tu zůstane déle, budu s největší pravděpodobností já s dětmi. Když umřel, bylo mu šedesát devět a mně pětačtyřicet.

Bez peněz

Jistě, byla jsem ještě tzv. zachovalá žena ve středním věku, ale rozhodla jsem se, po dvou nebezpečných pokusech, že partnera už hledat nebudu, že nebudu riskovat osud svých dětí. Jen ať v klidu najdou své místo v životě, bez stresu a nejistoty.

Ať si nemusí zvykat na nějakého cizího chlapa. Není kam spěchat.

Jenomže jsem za pár let zjistila, že se naše úspory tenčí, že dům potřebuje novou střechu a další opravy, že i provoz rodiny něco stojí a já vydělávám jako učitelka v mateřské školce dost málo peněz. Ani to mě ale nedonutilo ustoupit ze svého rozhodnutí.

Před dětmi jsem se tvářila, že se nic neděje, že na tom už ani líp být nemůžeme, kupovala jsem jim drahé dárky pod stromeček a k narozeninám a už jsem se začala parádně zadlužovat. A v té situaci si Lojzík, můj dvanáctiletý syn, vzpomněl, že bude hrát na trubku.

Dal se totiž do řeči s naším sousedem, trumpetistou, který si celý život vydělával hraním po světě. Prý mu také venku vyšly nějaké desky. Zhrozila jsem se a musela s pravdou ven. Nemáme peníze.

Na učitele, na koupi nástroje… Ale druhý den přišel Lojzík s tím, že pan K. ho bude učit zadarmo a trumpetu mu půjčí. Tak jsem pokrčila rameny. On je ten Kovář stejně podivín. Uběhlo mnoho let a z Lojzíka se stal absolvent konzervatoře.

Nemohl by studovat, nebýt anonymních částek, které od jisté doby začaly pravidelně přistávat na mém účtu. A nebyly to zanedbatelné peníze, i na provoz domu bylo a na dárky pro obě děti. I ony se časem dozvěděly, že máme tajemného sponzora.

A náhoda tomu chtěla, že má dcera Marcela nastoupila po škole do peněžního ústavu na místo, kde měla přístup k informacím o pohybu peněz. A přišla na to, že nás celý svůj život dotoval náš nerudný soused.

Mám být veselá?

Bylo to v minutě dvanácté a dnes jsem ráda, že jsem mohla panu K. poděkovat alespoň u jeho smrtelné postele. Umíral s úsměvem na rtech a ještě stačil říct:

„A nemějte strach…“ Advokát mě pak zpravil, že autorská práva k jeho písničkám jsou teď má, stejně jako velmi slušná suma, která míří na můj účet. Podmínkou bylo jen jedno přání. Abych dohlédla na pohřeb a „občas přišla zalít kytky na hrob“.

Nevěděla jsem, jestli mi je víc smutno, nebo veselo. Nevím to dodnes. Byl to náš anděl strážný.

Veronika (62), Liberecko