Vzpomínám jako by to bylo dnes, když u našich dveří zazvonil syn Miroslav a v náruči svíral malý, ukřičený uzlíček.
Třesoucím se hlasem nám sdělil, že za ním přišla jeho bývalá přítelkyně a do rukou mu vrazila jen pár týdnů staré děťátko. Řekla mu, že je to jeho syn, že si myslela, jak všechno zvládne, ale nešlo to.
Neměla prý kam jít, tak jí Mirek nabídl, aby zůstali i s chlapečkem přes noc, že ráno něco vymyslí. Když se ale vzbudil, byla pryč. Syn se stal přes noc tatínkem Kubíka a k nám přišel s prosbou o pomoc. S manželem jsme ani vteřinu neváhali.
Dali jsme mu vše
Mirek v té době pracoval i přes svůj nízký věk jako vrcholový manažer a nemohl si dovolit skončit v práci a zůstat doma s malým. Proto jsem ze zaměstnání odešla já a ve svých 45 letech si znovu okusila, jaké to je pečovat o miminko.
Nikdy by mě asi nenapadlo přemýšlet nad tím, co všechno jsem pro svého jediného vnuka udělala a obětovala, nebýt toho, jak odporně se později zachoval. Všechno jsme s mužem dělali z čisté lásky k němu a ve snaze vynahradit mu maminku, která ho narychlo opustila.
Nesoudili jsme ji, neznali jsme její důvody, jen jsme doufali, že o své dítě jednou neprojeví zájem a po tom všem nám ho neodvede. Obavy se rozptýlily, když synovi přišel po letech její úmrtí list. Podlehla těžké a vleklé nemoci. O to víc lásky a pozornosti od nás Kuba měl.
Matku nepoznal
Ještě smutnější než ztráta maminky, kterou vnuk nikdy nepoznal, byla skutečnost, že po ní zůstaly jen dluhy. Tato událost nás všechny přiměla více přemýšlet o budoucnosti a zajištění chlapce.
Syn, na kterého jsme už před lety přepsali naši rodinnou vilku, přišel s tím, že by ji rád věnoval Jakubovi.
Miroslav byl zajištěný, neměl se zle a chtěl, aby i jeho syn měl nějaký majetek, kdyby se cokoli stalo. Jakmile dosáhl vnuk dospělosti, tak jsme u notáře vše sepsali a i přes naše protesty nakonec nechali ve smlouvě věcné břemeno, že smíme ve vile dožít. Tím jsme si nevědomky podepsali svůj ortel.
Přivedl kamarády
Jakub byl obeznámen s tím, že od nás a od svého otce dostal předčasné dědictví v podobě naší vily. Díky odhadci jsme zjistili, že náš domov včetně přilehlé zahrady má hodnotu téměř osmi milionů korun.
Nenapadlo nás, jak může tak štědrý dar zamotat hlavu mladému klukovi. V době, kdy Jakub chodil na vysokou školu, odjel jeho otec do Německa, kde převzal vedení firmy. Zhruba tehdy se u nás začaly dít strašné věci. Jakub si vodil do domu své rozjívené kamarády.
Popíjeli do noci, dělali nepořádek, ničili zařízení domu a útočili na sousedy.
Chvíli jsme to nechali být, že je kluk mladý a potřebuje se vyřádit, když k nám ale začala jezdit pravidelně policie kvůli rušení nočního klidu, zasáhli jsme. Reakce vnuka byla taková, že je to jeho dům a může si tu dělat co chce.
A jestli se nám to prý nelíbí, můžeme se sbalit a táhnout do domova důchodců. Nevěřili jsme vlastním uším.
Čím dál horší
Ačkoli bylo chování vnuka opravdu nesnesitelné, přisuzovali jsme to divokému dospívání a snaze ukázat se před kamarády. Útoky na mě a manžela ale neustávaly, naopak nabíraly na obrátkách.
Zprvu jsme vše považovali za souhru špatných náhod, později nám začalo docházet, že jsme terčem vnukovy snahy dostat nás z domu pryč.
Jednou nám třeba vyměnil zámek u dveří, jindy poškodil bojler a připravil nás o teplou vodu na několik dní. Rozbil také úmyslně lednici, probodal nám gumy u auta nebo v noci rozbil okno v ložnici, kde jsme spali.
V okamžiku, kdy už nám ale začalo jít o holý život, dostali jsme strach a chtěli vše oznámit synovi a policii. Tehdy v naší části domu pustil vnuk všechny plotýnky plynového sporáku. Jen díky obrovskému štěstí nedošlo k výbuchu.
Poslední kapkou pak bylo, když manžel po cestě od lékaře naboural, protože auto zkrátka nebrzdilo. Vnuk mu totiž naštípl hadičky od brzd.
Věznil nás!
Našemu oznámení policie nevěnovala příliš pozornosti. Jakuba nikdo při činu nechytil a bylo to jen naše slovo proti jeho. Navíc, když se dozvěděl o našem udání, přestal se ovládat úplně. Sebral nám mobilní telefony a v domě nás zamkl.
Týden nás držel o hladu a bez topení. Hrůzou z toho, co nás další den čeká jsme mnohdy ani nespali.
S Mirkem, který čas od času volal, jestli je vše v pořádku, jsme směli mluvit jen pod vnukovým dozorem, takže jsme neměli šanci žádat ho o pomoc. Naštěstí náš syn zřejmě vycítil, že se je něco v nepořádku, a aniž by komukoli cokoli řekl, objevil se u našeho domu.
Vnuk byl tou dobou ve škole, a tak jsme mohli přes zamčené dveře jeho otci vylíčit, jak žijeme. Přivolaná policie nás spolu s hasiči vysvobodila z domácího vězení a předala k ošetření záchranářům.
Byli jsme podchlazení, hladoví a otřesení, jinak ale zcela v pořádku. Jakmile jsme nabrali sílu, vzal nás Mirek k sobě do Německa. Povedeného vnuka, který ani na okamžik neprojevil sebemenší lítost, teď čeká soud, a možná dokonce i vězení.
Božena Hladká (62), Brno .
