Moji rodiče se jen hádali. Už spolu nedokázali být ani minutu. Táta se odstěhoval a máma plakala. Musela jsem rychle zasáhnout.
Naši byli totálně rozhádaní. Každý večer jsem poslouchala řeči o rozvodu. Byla to hrůza. Nechtěla jsem, aby se rozvedli. Radila jsem se s kdekým, všichni říkali, že do toho nesmím zasahovat, že to musím nechat na nich, na dospělých. Že prý mi do toho nic není.
Jakpak by mi do toho nic nebylo, když jsem byla jejich dcera? Byly to zlé časy a vyvrcholily, když si táta sbalil pět švestek a zmizel na chatu. Oba mě ujišťovali, že si jen dávají pauzu, ale když to říkali, klopili oči.
V té době jsem se začala bát, že je naše rodinné štěstí v čudu. Došlo mi, že jsem pravděpodobně jediná, kdo to může zvrátit. Táta poustevničil na chatě a máma brečela doma, chodila po balkoně a připalovala si jednu cigaretu od druhé. Co dělat? Teď, babo, raď.
Tak zamilované
Šla jsem za babičkou. Vyslechla mě, ujistila, že leccos tuší a leccos ví. Také říkala, že by dala nevím co za to, aby se naši nerozešli. Přemýšlela, uvařila čaj a snesla z půdy takovou malou, proutěnou truhlu plnou věcí po mámě, když byla mladá.
Nadšeně jsem se jejím obsahem probírala, byly tu fotografie, památky na poutě a výlety, mašle a ozdůbky do vlasů a rovněž balíček dopisů. Všechny od táty, většinou z vojny. Byly to krásné, neobyčejně zamilované dopisy. „Můžu si je vzít?“ vydechla jsem.
„Beze všeho,“ pokrčila rameny babička. „Třeba rodičům připomenou, že byly doby, kdy se nehádali. Netlač na ně. Ale ty dopisy jim klidně dej, tím nic nezkazíš.“ Odnášela jsem si balíček s podobným pocitem, jako bych vyhrála ve sportce milion.
Rozdělila jsem ho na dvě poloviny. Jednu nechala doma na stole, druhou jako bych zapomněla v chatě, kam jsem tátovi přivezla vlastnoručně upečenou bábovku.
Omámená
Ta zhruba dvacet let stará korespondence měla údernost bedny dynamitu. Našla jsem mámu prohrabávat se starými milostnými dopisy s vytřeštěnýma očima. „Tohle mi vážně psal,“ šeptala si.
„To snad není možný. Kam se to všechno podělo?“ Ani mi nevynadala, že se jí hrabu v minulosti, tak byla všemi těmi dopisy omámená. Také jsem do nich nahlédla. Spisovatelka Karolina Světlá by se od táty mohla učit. Psal opravdu krásně.
Nevím, jestli to byly dopisy, které to všechno spravily. Táta byl ale do týdne doma, už napořád. A já jsem se rozhodla, že budu studovat psychologii, neboť na to mám evidentně nadání.
Jana (64), Třebíč
Wow, to je úžasný příběh! Někdy to opravdu chce trochu starých vzpomínek, aby si lidé uvědomili, co je důležité. Doufám, že dnes jsou vaši rodiče šťastní.