Zeť si hrál na velkého hrdinu a dychtil po obdivu. Neobměkčili jej lékaři ani slzy naší dcery, kterou opustil. Museli jsme se o vnuka na vozíčku postarat my – prarodiče. Z rodného města vyrazili do Prahy.
Naše milá, pracovitá dcera a její přítel z gymnázia. Byla to láska na první pohled. Vlastně po sobě ti dva pokukovali už ve školce. Plánovali si velkolepou budoucnost – jak spolu odejdou do velkého města a společně nebudou svět. Nebránili jsme jejich snům.
Byli krásný a chytrý pár. Rychle se v našem velkoměstě prosadili a dařilo se jim. Stali se úspěšnými v médiích, a my doma jsme jejich start a slibně se vyvíjející dráhu bedlivě sledovali. Dcera byla příjemná, milá a atraktivní holka, která toužila po rodině.
Jemu to ale nestačilo, náš budoucí zeťák mířil mnohem výš. Chtěl se proslavit čímkoliv, aby se o něm všude vědělo, psalo a mluvilo. Zkrátka chtěl být hrdinou…
Rodinu stále odkládali
Byl to velký dříč, to mu nešlo upřít. Hodně sportoval, žádný sport mu ale na takovou slávu, aby byl na titulech časopisů a psalo se o něm v médiích, nestačil.
Po neúspěších v mnoha směrech ho nakonec napadlo vyrazit se svým kolem na cestu kolem světa. Výkon to byl jistě hodný obdivu.
Pokud jej ovšem zvládl svou vlastní silou, bez podpůrných přípravků, jak po svém slavném návratu všude tvrdil. Konečně se dočkal toho, po čem tak moc toužil. Byl slavný a jedinečný! V naší dceři měl velkou podporu. Metla mu cestičku vždycky a všude.
Co tehdy vedlo ty dva k tomu, aby si hned vzápětí po jeho návratu pořídili dítě? Chtěla si snad naše dcera slavného partnera rychle pojistit? Tyto otázky si klademe dodnes.
Tolik let přece spolu žili a bydleli, mohli dva tři roky ještě počkat… Kdyby to tehdy udělali, byl by náš vnuk zdravý!
Skutečnost byla drsná!
Naše dcera vypadala šťastně, když nám sdělila tu úžasnou novinu – že budeme babičkou a dědečkem. Svatba byla velkolepá a naši mladí novomanželé nejkrásnější pár svatebčanů na světě. Když spolu kráčeli ulicí našeho města, všichni si je fotili.
Vypadali jako hvězdy Hollywoodu. Ani kolem slavných světových hvězd v době filmového festivalu nebývá tak živo, jako bylo kolem těch dvou. I náš zeť se tvářil hrdě, že bude otcem, a na svého potomka se očividně těšil.
Všichni předpokládali, že bude krásný, chytrý a úspěšný po rodičích. Bylo to pro nás velké rozčarování a šok, když se těm dvěma narodil syn s rozsáhlými zdravotními problémy. Ukázaly se být tak vážné, že chlapeček skončil na vozíčku.
Takovou zkoušku ohněm ustojí jen málokterý vztah, a tak se manželství naší dcery rozpadlo. Slavný tatínek ostudu neunesl. Aby dcera neztratila svou slibnou kariéru v Praze, chopili jsme se tedy výchovy dítěte my – prarodiče. Co bychom pro své jediné dítě neudělali!
Svou chybu nepřiznal
Hypotéza lékařů slavnému superhrdinovi nelichotila. Okamžitě upadl do podezření. Takové rozsáhlé postižení totiž dokážou způsobit silná anabolika, která během svého velkolepého sportovního výkonu pravděpodobně užíval, aby trasu zvládl.
Jak se říká, pravda vyjde na povrch vždy. V případě tohoto otce hrdiny se vyvalila na svět okamžitě. Otec postiženého dítěte se ale jako milující tatínek nezachoval.
Skutečnost, že nebude v očích svých obdivovatelů tak úžasný, jak si o něm mysleli, jej zatvrdila. Nikdy se k pojídání jakéhokoliv přípravku, který mu tehdy k výkonu pomohl, nepřiznal.
Kdyby v sobě našel sílu a své tajemství prozradil, pak by náš vnuk už dávno stál na nohou a chodil. Lékaři by byli mnohem, mnohem dál, než stále jsou. Jak dlouho tu ještě my, babička s dědečkem, budeme, abychom se o vnoučka na vozíčku postarali? Síly nám ubývají a čas neúprosně letí…
Pomoc přišla náhodou
A v poslední chvíli. Manžela skolila mozková příhoda, naštěstí neměla dramatické následky, aby nebyl soběstačný. Kubíčkovi už bylo osmnáct a byl o hlavu vyšší než já.
Říkala jsem si, že tu budu muset být do sta let a navždy mladá a zdravá, protože mi nic jiného nezbývá. Bylo to jistě silou vůle, že jsem se dlouho držela. A přesně ve chvíli, kdy jsem začala pociťovat úbytek sil a opravdu nemohla, se objevil on. Naše záchrana!
Nebyl to žádný krasavec a superhrdina. Byl to obyčejný chlap – zedník. Osud nám ho přivedl do cesty ve chvíli, kdy se opravoval náš dům. Nemohl se dívat, jak s vnukem na vozíčku zápolím, a snažil se mi pomáhat. V tu dobu přijela dcera. Jiskra naděje přeskočila.
Dcera změnila své hodnoty. Vrátila se z Prahy k nám, zedníka Ivana si vzala a nám se, i když se stále o vnoučka staráme, hodně ulevilo. A skutečný otec Kubíka? Nic o něm nevíme. O syna zájem nemá. Údajně se odstěhoval do ciziny a nikomu se po něm nestýská.
V posledních měsících nám svitla velká naděje. S novým lékařem se vnoučkův zdravotní stav zlepšil. Opět máme naději. Věřím, že se dožijeme chvíle, kdy náš milý Kuba začne chodit.
Vlasta (71), Karlovarsko.
