O pravdivosti legendy jsem se přesvědčila až při návratu ve stáří.

Vyrůstala jsem v menší vesnici na Šumavě. Znala jsem důkladně celé okolí, i když se za ty roky změnilo a po roce 1989 přibyli turisté a rekreační objekty. Pořád jsem se ale cítila ve své rodné vísce jako doma.

Provdala jsem se sice do města a žila tam, na Šumavu jsem se ale vracela ráda. V dětství jsme si vyprávěli různé místní legendy, o lesních vílách, o strašidlech, a také o bludném kameni.

Netušila jsem tenkrát, že ve stáří se s jednou z těch pověstí setkám ve skutečnosti – a do jakého stresu mě uvede.

Přijela jsem si zavzpomínat

Nikdo nikdy přesně neřekl, kde by se měl bludný kámen z legendy skrývat. S dětskou partou jsme po něm tenkrát pátrali a vyzkoušeli snad všechny kameny v okolí vesnice. Jako velká už jsem samozřejmě brala tu pověst pouze s nadsázkou.

Ta líčila, že kdo na ten balvan šlápne levou nohou, tak se už nedostane z lesa ven a zemře tam. Babička mi vyprávěla, že kdysi za jejího mládí skutečně nějací lidé v lese zmizeli a nikdo je nikdy nenašel. Brala jsem to povídání také s rezervou.

Před šesti lety jsem se přijela podívat na rodný dům, který už dávno nepatřil naší rodině. Kdysi jsme ho s bratrem prodali, abychom měli peníze pro naše potomky.

Při těchto výletech jsem si vesnici už jen prošla, zavzpomínala si a většinou se ještě téhož dne vracela zpátky do města.

Tentokrát jsem se vydala ještě navíc do lesa. Některá místa mi už ani nebyla povědomá, a když jsem narazila na křižovatku dvou pěšin, říkala jsem si, že jsem tam možná vůbec nikdy nebyla.

Jeden šok za druhým

Vydala jsem se směrem, který mi připadal neznámý. Po cestě jsem několikrát šlapala na kameny, ale na ten bludný z pověsti jsem si přitom vůbec nevzpomněla. A přitom to musel být jeden z těch, na kterých stanula moje noha.

To jsem ovšem zjistila až za pár chvil. Pěšina, po které jsem se vydala, se ukázala být slepou, končila nepropustnou houštinou. Otočila jsem se a vydala se zpátky v domnění, že za chviličku jsem zpátky na hlavní cestě.

K mému nepříjemnému překvapení mě však zpáteční trasa vedla místy, kterými jsem předtím určitě nešla. Svažovala se do jakési rokle, kterou jsem vůbec neznala. Začala jsem trochu panikařit. V životě jsem měla vždycky ráda jistoty a řád.

Teď se ukazovalo jednak to, že nevím, kde vlastně jsem a jednak krutá pravda, že netuším, jak se odtud dostat zpátky do vesnice. Sestoupila jsem do rokle a přišla na další křižovatku lesních cest.

Bezpečně jsem však věděla, že tohle místo neznám. Vracela jsem se tedy zpátky do kopce a prožila další šok. Opět jsem byla v pasti, protože zpáteční cesta byla zahrazena hustým křovím.

Nevěděla jsem, jak dál

Až nyní jsem si vzpomněla na legendu o bludném balvanu. Zmocnil se mě opravdový strach. Jsem snad odsouzená k tomu, abych se z lesa nikdy nedostala? Třásla jsem se a vyhrkly mi slzy. Zkusila jsem nahlas volat o pomoc, ale žádná reakce nepřišla.

Tenhle les nikdy nepatřil k frekventovaným místům. Chodila jsem tak dál asi hodinu, potom už spíš běhala, než mi definitivně došly síly. Padla jsem tváří na zem a ztratila vědomí. Když jsem se znovu probrala, už se stmívalo.

Uvědomila jsem si svoji situaci, ale jakmile jsem se rozhlédla kolem, zažila jsem znovu šok – tentokrát ovšem příjemný. Ležela jsem na kraji lesa, odkud byl do vesnice kousek.

Dodnes netuším, jak jsem se tam ocitla a co se to vlastně se mnou dělo. Jsem ale přesvědčena o tom, že jsem skutečně během toho putování šlápla na bludný kámen. Les se nade mnou ale potom zřejmě smiloval.

Andrea N., (60), Plzeň