Našla jsem zraněného krkavce. Zabydlel se u mě doma. Od té chvíle jsem viděla tyto ptáky na každém kroku. Sledovali mě snad?

Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem se zařekla, že musím každý den chodit na procházku. Abych se držela v kondici a aktivitě. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché.

Někdy se musím hodně přemlouvat, abych se na každodenní obchůzku vypravila. Jak čas ubíhá, je to pro mě stále více a více náročné. Moje vůle je ale silná. Vím, že jestli jednou polevím, bude to začátek mého konce.

Hrozí mi, že se budu muset vzdát svého bytu, kde jsem prožila celý život, a odejít do pečovatelského ústavu. A to by bylo pro mě nepředstavitelné.

Ležel bezvládně v trávě

Nemohla jsem spát, jak mě bolely klouby, a tak jsem se vypravila z domu dříve, než bývalo zvykem. Jak jsem se belhala parkem, uviděla jsem v trávě ležet krkavce. Už je tu zima, říkala jsem si. A při tom pomyšlení mě přeběhl mráz po zádech.

V tomto období se mi vždycky přitížilo. Černý posel zimy se pohnul. Zatřepal křídlem a zvedl hlavu. Bylo mi toho tvorečka líto. Naklonila jsem se nad ním. Nemocný nebyl, byl zraněný. Sundala jsem z krku šálu a krkavce do ni zabalila.

A pak s ním pospíchala domů. Ošklivou ránu jsem mu ošetřila, krkavce si položila do klína a začala ho krmit kousky šunky a kapat mu vodu do zobáku. Díval se na mě uhrančivě krkavčíma očima.

Našla jsem si kamaráda

Uzdravil se neuvěřitelně rychle. Byl to aktivní jedinec, který měl velkou chuť do života i k jídlu. Za mou péči a stravu se odměnil. Snaživě se učil slova a různé výrazy. Tak učenlivé zvíře jsem v životě neviděla.

Měla jsem společníka k večerním hovorům, velmi jsem se bavila jeho proslovy, a myslím, že to byl talentovaný komediant. Často se stalo, že jsem si nepustila televizi, protože on byl pro mě mnohem větší zábavou. Jednou jsem vytáhla šachy.

S manželem jsme je hrávali. Figurky se mému opeřenému příteli náramně zalíbily. Nevěděl sice, čím a jak táhnout, ale velmi šikovně s nimi manipuloval. Vzal figurku do zobáku a přenášel ji na různá prázdná políčka tak dlouho, dokud jsem nezakývala hlavou.

A v tu chvíli ji položil. Zapýřil se hrdostí a já ho musela chválit, tleskat a dát odměnu.

Našla jsem si velkou rodinu

Tak u mě prožil můj krkavec Albert celou zimu a léto. A pak ještě tři krásné roky. S prvním sněhem čtvrtou zimu mi však zemřel. Byla jsem smutná a zase sama. Belhala jsem se na své procházce parkem. Tak jsem prošla kolem hejna krkavců.

Zastavila jsem se a dívala se na ně s velkou nostalgií. Sledovali mě upřeně, ani nehlesli. Jakmile jsem zase vykročila, vydali se za mnou. Celé hejno mě tak doprovodilo domů. Vyjela jsem výtahem a vyšla na balkón.

Stáli nehnutě v místech, kde mě viděli naposledy. Nemohla jsem si pomoct, zakrákala jsem na celé sídliště, až se lidé rozhlíželi, odkud ten děsivý zvuk přišel. Černí ptáci pochopili. Jeden po druhém se vznesli a zamířili ke mně.

Od té doby mi pravidelně sedávají na balkóně. A já je hostím. Každou zimu se vrací, a jsou pro mě velkou opeřenou rodinou.

Simona (83), Plzeň.