Smůla a neštěstí se mi lepilo na paty od chvíle, kdy mi to černé kuře vběhlo do kuchyně. Říká se mu plivník a není vůbec jednoduché se ho zbavit.

Vždycky jsem se hrozně smála, když moje babička uviděla černé kuře. Křižovala se. Říkala, že je to určitě plivník, komu vběhne do domu, na toho se přilepí smůla, které se nedá snadno zbavit.

S oblibou jsem nechávala u jejího domku dveře otevřené, a doufala, že nějaké takové kuřátko překročí práh babiččina domku a já uvidím, jak ho babička honí krucifixem.

Jednou si takové kuře vykračovalo po vesnici, ale pak najednou zmizelo neznámo kam. Myslím, že z něho vyrostl velký černý kohout, kterého jsem následující rok, když jsem přijela na prázdniny, viděla kokrhat u sousedů na plotě. Prostě to byla jen taková pověra!

Jenže po mnoha letech, v době nedávné, kdy už jsem se stala babičkou, se mi stalo něco, co mou pevnou víru ochromilo. Do chalupy, kterou jsme si s manželem pořídili, mi jedno sobotní odpoledne vběhlo černé kuře.

Chovalo se podivně

Nakráčelo suverénně do středu kuchyně, rozhlédlo se a skočilo na kuchyňskou linku. Než jsem se stačila vzpamatovat, rozzobalo mi nádivku a skočilo do salátu. „Ty potvoro!“ rozběhla jsem se po zvířeti.

Než jsem zasáhla, udělalo potřebu do jídla a přelétlo do perníku na stole, kde začalo hrabat. Dostalo utěrkou, až spadlo na zobák. Zlostně zakrákalo a začalo se popelit u kamen. Že jsem ten popel nevynesla! Takový nepořádek! Hnala jsem kuře z domu ven, ale ono kličkovalo a všude škodilo.

Když se mi konečně poštěstilo zvíře vyhnat, skočilo na šňůru s vypraným prádlem a já viděla, že se stačilo i dostatečně vyválet v mouru od uhlí. Vzala jsem ho znovu utěrkou, a když spadlo na zem, ještě jsem ho nakopla. To už černému škůdci stačilo.

Nabralo směr na sousedovu zahradu, kde zmizelo ve vysoké trávě. Potvora! Odplivla jsem si a v tu chvíli jsem si vzpomněla na Plivníka. Už vím, jak přišel ke svému jménu, řekla jsem si a běžela dát do pořádku do boží dopuštění. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že tím všechno začne…

Cítila jsem se prokletá

Ještě ten den jsem rozbila své oblíbené zrcadlo po babičce. To bude sedm let neštěstí, jako bych slyšela babičku. Tentokráte jsem se ale pověře nesmála. Jako bych měla nějaké neblahé tušení, které se záhy potvrdilo.

Druhý den hned časně ráno jsem zjistila, že mi na zahradě zloději vykradli celý skleník, kde jsem měla úrodu okurek a manžel si zlomil zápěstí. Zrovna v době, kdy bylo na zahradě a domku nejvíce práce. Všechno jsem musela oddřít sama.

Porouchalo se nám auto, pračka, lednička během dvou dnů. Vnuci byli to léto samý úraz a příšerně zlobili. Prali se jako koně. Spadl komín, který jsme dva roky předtím opravovali. Nemohla jsem uvěřit, jak po mně ta smůla šla.

Konečně jsem připustila existenci plivníka i všech dalších nadpřirozených bytostí, a bylo mi neuspíš odpuštěno. Teprve tehdy, když jsem odprosila plivníka ve večerní modlitbě, problémy přestaly. Samy od sebe. Černé kuře se už nikdy u mých dveřích neobjevilo a já jsem tomu moc ráda.

Stanislava (54), Kolín