Napřed jsem ho odmítla, protože jsem nestála o žádný soucit. Teprve postupně mi začalo docházet, že jde o skutečné city, na které jsem nebyla připravená.
Problémy se zrakem jsem měla už od narození. Do devíti let jsem však přesto jakž takž viděla. Pak jsem začala zrak velmi rychle ztrácet a ve dvanácti jsem už byla úplně slepá.
Mohla jsem se ale na tu situaci postupně připravovat jakou vidoucí a to byla moje výhoda. Dokázala jsem vystudovat, našla si práci i manžela.
Život šel dál
Můj manžel byl také nevidomý a rozhodně nechtěl žádné děti. Bál se, že by je postihl stejný osud jako nás dva. Jenže já děti chtěla a tak jsme se nakonec rozvedli. Zůstala jsem sama, ale rozhodně jsem se nehodlala vzdát své myšlenky na úplnou rodinu.
Když mě proto v kavárně oslovil, podle hlasu, velice sympatický chlapík, nic jsem nenamítala proti tomu, aby si ke mně přisedl.
O soucit nestojím
Jiří byl vážně úžasný, ale mělo to jeden háček. On normálně viděl a to, že jsem nevidoucí zpočátku nezaregistroval. Že i přesto se mnou dál udržoval kontakt, jsem považovala za pouhý soucit.
A opravdu dlouho Jiřímu trvalo, než mě přesvědčil, že mě vážně moc miluje a chce se mnou žít. Dva roky trvalo než jsem mu uvěřila. A pak konečně mohlo přijít na svět naše miminko Honzík.
Je to můj ochránce
Po narození syna se Jiří stal mýma očima. Pomáhal mi s dítětem i s domácností. Byl a dodnes je to skvělý táta. I když teď už je náš syn dospělý. Zrak má zatím jako rys a vůbec je celý po tátovi. Hodný, laskavý a empatický.
Jsem moc šťastná, že ty dva chlapy mám. Díky nim vidím zprostředkovaně všechny krásy světa.
Jiřina F. (60), Karlovy Vary