Babička mi ho dala ten den, co jsem šla poprvé do školy. Byla jsem na něj pyšná a střežila jsem ho jako oka v hlavě. S babičkou jsme byly spřízněné duše, a když mi srdíčko dávala na krk, zašeptala mi, že mě bude vždycky chránit.

S rodiči jsem měla hezký vztah, ale babička, ta mi rozuměla i beze slov. Protože bydlela přesně napůl cesty mezi školou a naším bytem, chodila jsem k ní každý den po vyučování.

Když jsem byla v osmé třídě, všimla jsem si, že babička není už tak pohyblivá jako dřív, občas se zastaví a chvíli zůstane sehnutá s bolestným výrazem.

Ptala jsem se našich, jestli není nemocná, ale nechtěli mi nic říct a jenom mě odbývali. Jednoho dne si mě babička posadila vedle sebe. „Musím ti něco říct, holčičko. Vím, že z toho budeš smutná. To je v pořádku, smutek k životu patří, ale nechci, aby ses zbytečně trápila.

Jsem nemocná, a už tady dlouho nebudu. Ale já vím, že to je konec pouze pro tělo. Duše, ta pokračuje dál. Budu nad tebou bdít a budu tě hlídat a až si i ty odžiješ svůj život, a já doufám, že bude dlouhý a šťastný, tak se zase setkáme.

Propukla jsem v pláč. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž. Ale babiččin klid a její jemná moudrost mi nedovolily propadnout beznaději. Když zemřela, cítila jsem smutek, ale neměla jsem čas se mu poddávat.

Naši se totiž rozhodli přestěhovat do babiččina domku a tak jsme měli plné ruce práce. A právě při stěhování se ztratilo srdíčko od babičky. Byla jsem z toho tak nešťastná, jakoby mi babička umřela podruhé.

Hledala jsem ho celé týdny, ale marně. Přešla léta. Dokončila jsem školu, vyučila jsem se a vdala, přivedla na svět dvě děti. Ale neminul den, abych si na babičku nevzpomněla. Měla jsem hezký život. Před rokem ale zemřel na mrtvici můj tatínek a po půl roce po něm i maminka.

I když mám hodného manžela a skvělé dcery a brzo se dočkám prvního vnoučete, připadala jsem si najednou děsivě sama. K tomu, abych začala uklízet domek po rodičích, jsem se nemohla přinutit. Myslela jsem, že mi z toho pukne srdce.

Nakonec jsem se do toho, za pomoci manžela a dětí pustila. A v jednom ze starých hrnků, mezi památečními mincemi a odznáčky po pradědečkovi, našel můj muž to malé srdíčko od babičky. Připadalo mi to jako znamení.

Věřím, že mi ho babička znovu darovala, aby mě ujistila, že nejsem sama, a že se s těmi, které milujeme, nakonec znovu setkáme.