Tragickou ztrátu malého dítěte pomohlo utišit zvláštní setkání. Měli jsme s manželem celkem tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Všem jsme postupně vystrojili svatbu, a dočkali jsme se celkem sedmi vnoučat. Dnes je jich bohužel už jen šest.

Ta nejstarší z dětí, moje nejoblíbenější Janička, už nežije. Vím ale, že mě po své smrti chodila navštěvovat!

Řekla jsem, že do smrti má daleko

Janičku u nás dcera a zeť často nechávali, protože měli spoustu pracovních povinností i o víkendu. Bydlíme na kraji vesnice, kolem je krásná příroda a já jsem chodívala s vnučkou po okolí na procházky. Vždy ji fascinovala zvířátka, ale jedno z nich nejvíc:

barevný ledňáček, kterého jsme vídaly pravidelně u řeky. Prozradila jsem vnučce, že se mu říká létající drahokam a ona se tomu ani moc nedivila. Řekla mi, že až umře, chtěla by se stát právě takovým ptáčkem.

Pamatuji si, jak jsem jí odpověděla, že do smrti má ještě daleko, tolik roků, že by je neuměla spočítat. Tuhle větu jsem si pak často s pláčem připomínala.

Za týden od její poslední návštěvy u nás Janička zemřela při autonehodě, když jí ze školy vezla maminka její spolužačky. Ty obě přežily, s těžkými zraněními.

Vím, že to s ní mělo něco společného

Smutek nad smrtí vnučky jsem si chodila tišit k řece, kde se Janičce tak líbilo. Asi dva měsíce po tragické události se stala zvláštní věc. Seděla jsem u vody, když přiletěl ledňáček. Vůbec se nebál. Barevný ptáček stál kousek ode mě a díval se na mě.

Potom chvíli poletoval kolem. To samé se stalo i další den. Vzpomněla jsem si na to, co říkala vnučka. Když mi pak zanedlouho ledňáček usedl i na napřaženou ruku, už jsem nepochybovala.

Janička se vrátila v jeho podobě, aby mě utišila – nebo ho využila jako posla. Věřím tomu dodnes, i když jednoho dne barevný ptáček zmizel a už jsem ho neviděla. V té době jsem ale byla už se ztrátou vnučky bolestně smířená.

Alena B. (60), Znojmo