Spoustu let jsme se manželem těšili, až jednoho dne koupíme chalupu a odstěhujeme se na venkov. Když jsme si konečně splnili svůj sen, stal se pro nás hroznou noční můrou. Kvůli podivným sousedům dostal můj manžel infarkt a já skončila na psychiatrii.

Já a můj manžel Jirka jsme si už dávno vysnili chalupu na venkově. Když děti vylétly z hnízda a my odešli do důchodu, prodali jsme náš městský byt, a konečně si splnili svůj velký sen.

Koupili jsme si kouzelný domek v jižních Čechách, i když vyžadoval rekonstrukci, nám to vůbec nevadilo. Právě naopak, vždyť jsme ještě byli plní sil, měli jsme nějako korunu ušetřenou, a také najednou plno volného času.

Asi neměli moc peněz

S chutí jsme se proto pustili do práce na našem domečku a užívali si krásné okolní přírody a vytouženého klidu. Ovšem jen do chvíle, než se do sousední chalupy přistěhovala velice podivná rodina.

Muž, žena, dvě děti školou povinné, a přesto všichni byli celý den doma. Nikdy jsem si nevšimla, že by jeden z nich odešel do práce nebo školy. Z čeho všichni po celý ten čas žili pro mě bylo dlouho tajemstvím.

Každopádně moc peněz asi neměli, protože netrvalo dlouho, a vodárny jim pro neplacení účtů zavřeli vodu.

Manžel chtěl zavolat policii

V tu chvíli oba začali chodit po sousedech s kanystry v ruce a prosit o malou výpomoc. Je pochopitelné, že jsme jim alespoň zkraje vždy pomohli. Ti dva navíc vždy slibovali, že své účty co nejdříve zaplatí, a že nás už brzy přestanou obtěžovat.

Jenže ubíhaly týdny a u našich sousedů se nic nezměnilo. A co hůř, nezůstalo jen u pár litrů vody. Tu potřebovali půjčit pár vajec, tu trochu oleje a jednoho dnes si dokonce řekli o hotovost.

To už ale mému Jirkovi došla trpělivost a toho nevycválaného chlapíka vyhnal. Prostě mu oznámil, že se už nenecháme nadále vysávat, a že pokud nám nedá pokoj, zavolá na něj policii.

Zuřící soused nám rozbil auto

Tehdy se ale můj Jirka, který nikdy nikomu neřekl hrubé slovo, dočkal spousty vulgárních nadávek. A to nebylo zdaleka všechno.

Když Jirka definitivně zabouchl před nezvaným návštěvníkem dveře, obrátil se hněv toho muže proti našemu automobilu, který stál před domem. Údery pěstí rozbil naší škodovce výplň dveří u místa řidiče, čelní sklo, karoserii a kopancem urazil zpětné zrcátko.

Škoda byla určitě alespoň za patnáct tisíc. Zatímco já jsem jen v němém úžasu pozorovala z okna ten děsivý výjev, můj muž zavolal policii. Ti útočníka odvezli na služebnu.

Začaly se nám ztrácet věci z garáže

Pokud jsme tehdy doufali, že teror ze strany našich sousedů přestane, šeredně jsme se mýlili. Sousedé nám naprosto nepokrytě vyhlásili válku. Zakrátko se nám z garáže ztratila kola a dokonce sekačka na trávu.

Ačkoli jsme si byli téměř jistí, kdo za to může, nebylo nám to nic platné. Mohli jsme si stěžovat na policii jak jsme chtěli, dokud jsme neměli v ruce jediný důkaz, byli jsme nahraní. Je pochopitelné, že se celá situace odrazila i na našem psychickém stavu.

Vždyť místo toho, abychom si užívali klidného důchodu, neustále jsme řešili nějaké problémy. Jirkovi se brzy zhoršily problémy se srdíčkem a já jsem bez prášku na spaní nedokázala usnout.

Oplakali jsme našeho Beníka

Tím spíš, že nám soused často chodil vyřvávat pod okna a jednou na mě dokonce poštval svého obrovského psa. Navíc mě on i jeho manželka neustále slovně napadali, takže jsem si během několika týdnů vyslechla spoustu odporných urážek.

To už jsem se doslova bála vystrčit z naší chalupy nos. A brzy jsem se přestala cítit v bezpečí i na vlastní zahradě. To když náš milovaný vlčák Beník sežral otrávenou návnadu.

Když jsme Beníka oplakali, definitivně jsem se rozhodli, že náš domek prodáme a znovu se odstěhujeme zpátky do města.

Manžel se rozhodl, že už jim nebude ustupovat

Došlo nám totiž, že proti takové zlobě a pomstychtivosti vlastně nemáme žádnou šanci. Vždyť jsme bydleli až na samém konci vesnice, takže jsme na žádný z těch incidentů neměli svědky.

Pak se ale můj vždy tak mírný manžel rozhodl, že zlu se nemá ustupovat, a znovu začal místní policii bombardovat stížnostmi na lidi, kterým se ani při nejlepší vůli nedalo říkat sousedé.

Nakonec docílil alespoň toho, že si na tu podivnou rodinku posvítila sociálka. Tehdy se zjistilo se, že ti povedení rodiče opravdu neposílají své děti do školy. Bohužel, sousedská pomsta na sebe nenechala dlouho čekat.

Oba dva skončili ve vězení

Když jsme jednoho dne přijeli domů z nákupů, zaútočil soused na mého manžela sekerou. Zatímco se mu Jirka pokoušel ze všech sil bránit, já zoufale vytáčela číslo policie. Naštěstí tehdy policisté přijeli brzy a s jednou provždy ukončili řádění toho šílence.

Soused totiž okamžitě putoval do vazby, kam ho jeho povedená manželka brzy následovala. Při následném vyšetřování se totiž zjistilo, že ti dva mají doma varnu pervitinu a že do prodeje drog zapojili i své dvě děti.

Po dlouhých měsících psychického i fyzického teroru sousední domek najednou osiřel. Ačkoli by se dalo předpokládat, že si v ten moment já i manžel zhluboka oddychneme, nebyla to tak docela pravda.

Kvůli sousedům jsem skončila na psychiatrii

Doba, během které jsme museli žít v neustálém stresu, si na zdraví nás obou vybrala krutou daň. Jirka jen krátce po těchto událostech prodělal masivní infarkt, a já skončila na psychiatrii. Ale i to jsme nějak zvládli.

Zatímco se Jirka zotavoval po operaci, já se pustila do zvelebování zahrádky. Když se můj milovaný muž konečně vrátil z nemocnice domů, teprve mi došlo, že je snad všechno zlé už konečně za námi.

Jindřiška S. (65), Litoměřicko