Do našeho domu se před pár lety přistěhovali noví sousedé. Na první pohled spořádaný pár. Pán působil společensky, jeho žena byla ale spíš taková zakřiknutá a tichá šedá myška. 

Když jsme je spolu potkávali venku, obvykle se vedli za ruce a působili dojmem, že jsou stále zamilovaný pár. Přesto mi na nich něco nesedělo. Brzy jsem pochopila, že pán své ženě vládne velmi tvrdou rukou.

S manželem totiž bydlíme hned vedle nich a už asi třetí den po nastěhování sousedů jsme od nich večer často začali slýchat rány a usedavý pláč.

Naše ložnice totiž sousedí s jejich a stěny jsou v našem paneláku dost tenké.

Když se to stalo poprvé a slyšeli jsme sousedovy výhrůžky, rány a pak paní, jak se omlouvá, že už nic takového (nevíme co) neprovede, koukali jsme na sebe a vůbec nevěděli, co máme dělat. Pak manžel zabušil na zeď a zakřičel, ať je ticho, že chceme spát. Po chvíli opravdu všechno ztichlo.

Bohužel se situace po pár dnech opakovala. Někdy to začalo už večer, jindy jsem se třeba v noci probudila a šla na záchod a slyšela jsem, jak sousedka v koupelně usedavě pláče a cosi dokola šeptá.

Bylo mi jí hrozně líto V našem domě se zvláště v koupelnách nese každý zvuk, v noci je slyšet i spláchnutí záchodu nebo puštění vody.

Jakoby nic

Po pár dnech jsem sousedy potkala v obchodě a oba se chovali jako by nic. Paní se nesměle usmála a pán mě hned vesele informoval o tom, co tady dnes mají v akci. Měla jsem strašnou chuť ho praštit taškou po hlavě, ale samozřejmě jsem to neudělala.

Když domluvil, objal majetnicky svou ženu kolem ramen a odváděl ji k pokladně. Šla jak na popravu.

Doma jsem vše vyprávěla manželovi.

Domluvili jsme se, že až zase někdy uslyšíme, jak soused ženu bije, půjde na sousedy zazvonit a promluvit s pánem, nebo rovnou zavoláme policii.Večerní a noční scény se samozřejmě brzy opakovaly, a to často a s pestrou škálou intenzity.

Manžel opravdu u sousedů několikrát zvonil a klepal, jenže mu nikdy nikdo nepřišel otevřít.

I policii jsme několikrát volali, jenže přijeli jen jednou, sousedům domluvili, a když se paní zeptali, jestli je vše v pořádku, ona tvrdila, že v tom nejlepším.

Pak už policie obvykle přijet odmítla s tím, že v této situaci nemohou nic dělat, pokud se něco horšího nestane a nebo pokud nezavolá přímo sousedka a nenahlásí fyzické napadení.

Kde není žalobce… A navíc, když jsme se pak se sousedy po těchto nočních incidentech potkali, vždy oba dělali, že se nic neděje – pán hraje divadlo a paní jen mlčí a kouká do země.

Byli jsme bezmocní

Musím říct, že jsem nikdy v životě nezažila takovou bezmoc! Jednou jsem paní potkala samotnou na chodbě a snažila se s ní o celé situaci promluvit a také jí nějak taktně nabídnout pomoc.

Nabídla jsem jí naše svědectví na policii o tom, co se u nich děje, nabízela jsem jí i to, že může v nejhorším utéct k nám. Ona ale vše odmítla a stále dokola tvrdila, že se u nich nic takového neděje.

Mluvila rezignovaně, její oči byly jako vyhaslé a při tom se snažila zakrývat čerstvou modřinu na bradě. Špitla jen, že má nějaké psychické problémy a často pláče, ale prý se léčí. A že to bude časem určitě lepší.

Myslela jsem, že s ní zatřepu, aby se probrala, ale nemohla jsem dělat vůbec nic.

Vyčerpali jsme už všechny možnosti, a když někdo o pomoc nestojí, prostě nejde mu ji vnucovat. Navíc mi bylo jasné, že se paní svého manžela strašně bojí a nedovolí si vzepřít se mu.

Na jednu stranu mě to hrozně štvalo a na druhou stranu jsem se obávala, že to může skončit špatně… Nezbývalo nám ale nic jiného, než to vzdát.

Nějakou dobu bylo vše při starém, takže když došlo na další sousedské scény, snažili jsme se jich už nevšímat, i když to nebylo dost dobře možné. Já si dokonce pořídila špunty do uší, aby mě to tak nerozčilovalo, protože jsem si prostě nevěděla rady.

Vyčerpali jsme prostě všechny možnosti. Ale neskutečně mě to štvalo, zvlášť když jsme sousedy občas někde potkali a pán se snažil s námi jako obvykle žoviálně prohodit pár slov, jako by naprosto ignoroval fakt, že o jeho násilí na manželce víme.

Bylo mi z toho špatně, ale neviděla jsem žádné východisko, žádnou možnost, jak bychom mohli sousedce pomoct. Jednoho dne jsem se vracela z práce, a před naším domem stála sanitka a policejní auto. Píchlo mě u srdce.Zrovna nesli nosítka a na nich jsem poznala paní sousedku.

Poznala jsme ji podle vlasů, byla skoro zakrytá, ale kousek obličeje byl vidět a byla na něm krev. Vmísila jsme se do hloučku sousedů a dozvěděla se, že opět došlo ke scéně, tentokrát ale už odpoledne a byla horší než ty předtím.

Tragický konec

Paní se prý snažila utéct z bytu, ale její muž ji vtáhl dovnitř a křik a rány pokračovaly. Tentokrát zavolali policii sousedé důchodci, kteří byli doma, a záchranka zavolala i policii. Po chvíli vycházel z domu i soused v doprovodu dvou uniformovaných příslušníků.

Odvezli ho a už se k nám nevrátil, je ve vězení. Nevrátila se ani jeho žena, v nemocnici zemřela. Pořád si říkám, jestli se té tragédii nedalo nějak zabránit, ale zřejmě to nebylo v našich silách.

Vladěna (55), Praha