Někdy mám pocit, že Mirek ani nemůže být z naší rodiny. Zvykl si, že o našeho tátu se starám já a on se stará jen a jen o sebe.

Tedy, že mám takového sobeckého bratra, mi nikdy nepřišlo. Mirek byl vždycky poměrně sebevědomý, úspěšný, ctižádostivý, ale tyhle vlastnosti – alespoň dříve jsem měla ten dojem – ho právě zdobily. Dnes bych to vzala zpátky.

Je to člověk, který hledí jen na sebe a své potřeby a nezajímá ho, jak jsou na tom ostatní. A to – bohužel to dnes musím smutně konstatovat – i včetně jeho nejbližší rodiny.

Dokud byli všichni relativně zdraví a jakž takž soběstační, byla tahle jeho nechutná vlastnost skryta někde v pozadí, ale teď, kdy se máme starat o nemohoucího otce, se to projevilo naplno.

Maminka

už není

Naše maminka odešla poměrně rychle. Prodělala infarkt a vzápětí těžkou mrtvici. Nestačili jsme se ani začít pořádně dohadovat, jak se o rodiče budeme teď starat. Jen tak tak jsme se s ní rozloučili, když ještě žila.

Dlouho to vypadalo, že otec nese své osamění docela statečně a že si se vším poradí. Ale jeho zdraví se začalo dost rychle kamsi ztrácet.

Přitom to býval vždy silný chlap a velký sportovec, jenomže, i když to nedával najevo, ztráta partnerky, se kterou byl celý život, pro něj byla těžkou ranou.

Odnášel to fyzicky, stárl a scházel před očima velmi rychle.

Když už se sotva pohyboval po bytě a nebyl schopen si sám připravit k jídlu nic pořádného, došlo mi, že musíme my, děti, něco pro svého zbylého rodiče udělat, jinak budeme mít jeho předčasný konec na svědomí. Za tátou jsem chodila, jak to jen šlo.

Denně z práce k němu a navařila jsem mu, nebo alespoň přinesla nějaké hotové jídlo.

Ale tohle nebylo „systémové řešení“, jak by řekla naše podniková manažerka.

Ukázalo se to bohužel velmi brzy, když jsem, částečně i kvůli svým spěšným odchodům z práce a tomu, že jsem zkrátka pro firmu nebyla schopna přinášet žádné hodnoty „nad rámec svých základních povinností“, jak se vyjádřila zmíněná dáma, dostala výpověď.

Jsem pořád v práci

Ano, dostala jsem pár měsíčních platů na cestu, ale ty byly rychle pryč, také jsem musela poplatit nějaké dloužky.

Na otce jsem měla chvíli spoustu času, ale když jsem si konečně našla novou práci, najednou jsem pro svého tatínka ve svém denním harmonogramu neměla prostor skoro žádný.

U přijímacího pohovoru se ptali, jestli nejsem vázaná nějakými povinnostmi k dětem a tak podobně a já jsem svého nemohoucího tatínka musela zapřít. Teď jsem se na něj rozhodně odvolávat nemohla.

V práci jsem byla, a jsem stále, od nevidím do nevidím a můj bratr dělá, že je vytížený tak, že nemůže ani zvednout telefon a domluvit se nějak s pořádnou pečovatelskou službou. Já už sehnala dvě takové firmy. Jedna byla hodně nespolehlivá.

Po mých urgencích poslali pečovatelku, jež, podle tvrzení otce, ho dokonce okradla.

Teď za tatínkem jezdí pán s jídlem, který ale tvrdí, že to má daleko a že už to dělat nemůže. Stále to po telefonu řeším a mám z toho nervy.

Ale když jsem si postěžovala Mirkovi, strašně účastně a provinile tvrdil, že by moc rád pomohl, ale dodělává teď „kšeft za melouny“ a nemá volnou ani minutu.

No to bych ráda viděla… A ty jeho miliony si může strčit někam, stejně z nich ani já ani otec neuvidíme ani halíř.

Ležel na zemi

Všechno s tátou musím oddřít já a nechávám na tom zdraví. Otec je na tom stále hůř a už téměř ani nechodí. Nebaví ho žít a zřejmě na to má vliv skutečnost, že své děti skoro nevidí.

Já se za ním zastavím, jak mohu, přinejmenším o víkendu, ale ve všední den je to problematické. Nechci, aby mě zase vyhodili. Věřím tomu, že kdyby měl náš táta nějaký majetek, to by se bratr činil, to by se oháněl a předváděl, jaký je starostlivý!

Ale táta už všechno rozdal, něco dal nám, něco svým vnukům a nebylo toho moc.

Mirek tuší, že z otce už nic nekápne, tak co by se staral… Tahle mizerná situace zatím vyvrcholila minulou neděli, když jsem za tátou přišla a on ležel v kuchyni na podlaze a nemohl se zvednout. Přitom v tu dobu u něj měl být právě Mirek.

Dušoval se, že se po dlouhé době zastaví a s tátou bude celé odpoledne. Všechno bylo jinak. Volala jsem mu na mobil, křičela na něj do telefonu, že je hnusný člověk, který myslí jen na sebe a ani o vlastního otce se nehodlá postarat.

On mě chvíli poslouchal a pak zabručel, že teď zrovna nemá čas, že musel urychleně na jednání a je to důležité. A pak položil telefon. To mě tedy dožralo. Co by mělo být důležitější, než zdraví jeho táty?

Snad jedině zdraví dětí, ale o ty on se stará zhruba podobně jako o otce. Platí soudem určené alimenty a tím to končí.

Lakomec

Jestli bude muset otec skončit někde v léčebně, pak nám to tam nahoře pánbíček neodpustí. Když jsem ale zjišťovala, na kolik by vyšel nějaký slušný domov s pečovatelskou službou, došlo mi, že ani když tátovi něco k důchodu přidám, nebude to stačit.

Snad svého bratra dokopu k nějaké podstatné finanční spoluúčasti, vždyť má peněz mnohem víc. Jenomže on pořád skuhrá, jak ho ty manželky odřely a že „ti parchanti“, čímž myslí své tři děti, jsou „strašně drahá sranda“ a zbývá mu sotva na jídlo.

Jo, když se stravuje v Alcronu, tak to možná chápu. Je to prevít.

Darina (61), Pardubice