Pokud dá někdo přednost kariéře před láskou, může toho později dost litovat.

Od malička jsem byla hodně cílevědomá. Dostala jsem se na vytoužené školy a pilně pracovala na své kariéře. City, vztahy a muži – to vše u mě bylo až na druhé koleji. Až kolem pětatřiceti let jsem si začala uvědomovat, že mi v životě něco chybí.

Zmocnila se mě panika

Vždy jsem sice měla nějakého přítele, ale nikdy se nejednalo o nic tak vážného, abych uvažovala o založení rodiny. Finančně a existenčně mi nic nescházelo, takže mi krátkodobé vztahy vyhovovaly.

Najednou mi ale začalo docházet, že jestli to tak půjde dál, čeká mě ve stáří samota. Začala jsem skoro až panikařit. Poradila jsem se s jednou kamarádkou, která byla šťastně vdaná a vychovávala tři děti.

Neměla sice takové úspěchy v práci a kariéře, jakými jsem se mohla pochlubit já, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Řekla mi, že moje možnosti už jsou dost limitované, a poradila mi, ať si dám inzerát. Teprve nyní jsem si uvědomovala, že práce není všechno.

V soukromém životě jsem rozhodně nebyla tou, která vyhrává. Byla jsem připravena to napravit, a to za každou cenu. Při pročítání odpovědí na inzerát jsem viděla, jak těžké to bude. Nakonec jsem si vybrala téměř padesátiletého Luďka.

O romantiku jsem dávno přišla

Byl rozvedený. Šla jsem na rande, na kterém jiskra přeskočila jen z jeho strany. V podstatě mi na něm ale nic nevadilo a dokázala jsem si ho představit jako manžela. Tím se po půl roce i stal. V srdci jsem věděla, že jsem se vdala z rozumu.

Když jsem přišla do jiného stavu, připadalo mi to jako splněný úkol. Porod proběhl s komplikacemi, ale na svět přišla dcera, která má dnes už po maturitě.

Nemůžu si na nic stěžovat, jen mám pocit, že jsem neprožila hlubokou lásku. S Luďkem žijeme vedle sebe spíš jako společníci v podnikání, bez romantiky. Čas, kdy jsem mohla něco hezkého zažít, jsem už v mládí promeškala.

Jitka V. (61), Brno