Slečna, kterou si v pokročilém věku našel syn, se nám ani za mák nelíbila a my jí také ne. Kdo by čekal, že nám od základu změní život!
Jak už to tak bývá, náš jediný syn se do ženění nehrnul. Proč taky. Doma měl svůj klid a pohodlí. Moje snahy ho trochu aktivizovat, vyšly vniveč. Nehnula s ním mnou zaplacená dovolená ani drahá permanentka na golf. O pěkném kolu či inlajích ani nemluvě.
Prostě přišel z práce, beze slova zasednul ke stolu a očekával pěkný obídek. Běda kdybych neměla vařeno!
Od nás se mu nechtělo
„S tím klukem to už takhle dál nejde,“ lamentoval můj manžel, ale nějaký nápad, jak to změnit, taky neměl. Náš Ruda nebyl zlý, jen takový: Mouchy snězte si mě! Není to moc hezké, ale my mu s manželem tajně říkali Moucha. Podle toho hororového filmu!
No, naše snahy kluka změnit, časem vyšuměly do prázdna a z Rudánkova chování se stala rutina. Obídek, poleženíčko u televize, občas nějací kamarádi v hospůdce a spánek. Roky ubíhaly a my už ani nedoufali, že se něco změní. Ale změnilo a rychle.
Snad z hodiny na hodinu! Jednou přišel náš Moucha z práce a tvářil se úplně jinak. Radostně! Jakoby obživl! Nic neříkal, ale i slepý by si všiml, že se děje něco mimořádného.
„Co se děje, že se tváříš tak podivně?“ zeptala jsem se ho a dle svého letitého zvyku pohladila téměř padesátiletého synka po hlavě. Ucukl. Tak to dělal naposled v pubertě!
Bez vlasů byl sexy
Rozesmála jsem se. „No no, snad ti to pohlazení po všech letech není proti srsti?“ zeptala jsem se ho a schválně mu rozcuchala jeho řídnoucí kštici. Počínající pleš ho moc zlobila, a utratil za ni snad majlant.
Musel vyzkoušet všechny mastičky vodičky vitamíny, a kdo ví, co ještě, jen aby mu přestaly padat vlasy. Samozřejmě marně. Manžel měl hlavu jako koleno už ve třiceti, tak co asi jeho syn nadělá proti genetice?
Ale mně se holohlaví chlapi líbili odjakživa a myslím, že i ostatním ženským. „Prosím tě, už nejsem malej!“ vyštěkl a šel se schovat do svého „dětského“ pokoje. Vylezl až ráno a já nestačila koukat. Měl na sobě fungl nové džíny a tričko s nápisem na prsou!
Skoro bych ho nepoznala. „ Má ženskou, konečně!“ zabručel manžel, když ho uviděl. Nevěřila jsem, ale už za pár dní jsem se s ní mohla seznámit.
Syn se změnil k nepoznání
Přivedl ji nečekaně a bez ohlášení. Prý abych se nenervovala! Málem jsem dostala infarkt, když se zjevila u našich dveří. Byla mladá, hodně mladá! A také hubená. Ruce měla samý sval a tvář ošlehanou větrem. Sportovkyně na první pohled.
„Omlouvám se, ale nejím maso. A taky cukr a lepek,“ sdělila u pozdního oběda a dala si jen salát. Vlastně jen lístek salátu. Potom popadla Rudu za loket a prý, že se jdou projít. Vrátil se celý schvácený. Měl v nohách asi deset kilometrů a sotva se vlekl!
„Rudíku, není ta slečna na tebe moc divoká?“ zeptala jsem se opatrně, ale on se hned naježil. Prý vyznává zdravý životní styl a on od nynějška bude taky! Svoje předsevzetí dodržel. Do svatby zhubl skoro deset kilo a náramně mu to slušelo. Jeho nyní už manželka ale nedala pokoj.
Pořád něco organizovala
„Maminko, taky by vám trochu pohybu neuškodilo. Koupili jsme vám a taťkovi skládací kola!“ oznámila nám Linda nekompromisně. Byla opravdu krásná, jen udržet na nich balanc bylo z počátku umění. Jen co jsme si na nich vyjeli, čekal nás další příkaz. Od snachy.
Měli jsme omezit maso a začít jíst zdravě! Kontrolovala nám nákupy a dokonce začala sama vařit. Všude jí bylo plno. Nestačil jí druhý pokoj, který jsme jí přidělili. Poletovala po celém domě, jako by byla ona naše dcera a ne jen snacha.„Utečeme!
Nebo je oba vyhodíme z baráku, ať si jdou do svého! Vyrazím s nimi dveře! Člověk už aby se bál otevřít lahev piva. Hrůza!“ hudral manžel a já mu ani neodporovala. Dokonce jsem mu přikyvovala, přestože já až takový vztek neměla.
Snacha byla totiž na mě moc hodná. Ostříhala mě a nabarvila. Přesto už jsem ale měla toho věčného napomínání taky dost!
Vnoučátko nám porodí doma
Toužila jsme po troše klidu a ne věčnému vzruchu. Tolik let jsem se těšila, až se syn odstěhuje a teď jsem to měla dvojmo. A bez vyhlídky na změnu! Společný nepřítel nás s manželem sblížil. Měli jsme si stále o čem povídat!
Scházeli jsme se jako dva spiklenci vzadu na zahrádce a kuli pikle. Bylo to zvláštní, ale dřívější nuda byla ta tam. Jako nyní jsme si už dlouho tak hezky nežili. Při vymýšlení pomsty jsme se náramně s manželem bavili. Smáli jsme se jako dva puberťáci!
A ani jsme si nevšimli, že hubneme. Před ní jsme se prostě cpát knedlíky nemohli! „Ty Mařenko, už jsem ti řekl, jak ti to teď sluší?“ koukal na mě ten můj zálibně a já se po letech musela červenat. Naše snacha nás převychovala k lepšímu.
Změnila nám život od základu. Máme ji rádi a těšíme se na vnouče, které nám prý porodí doma. Abychom nemuseli do porodnice!
Marie N. (72), Třebíč
