Dobrá vůle a slušnost by měly mít své hranice, jinak si člověk zadělá na neštěstí.

Manželství mého syna Adama bylo od začátku dost problémové. Jako matka jsem věděla, že Petra se k němu nehodí. Proti hloubavému a mírnému Adamovi byla povrchní, materialisticky založená a náladová. Dokud byl syn zamilovaný, nenechal by se přesvědčit, že si vybral špatně.

Rozvést se už nestačil

Adamovi začalo docházet až postupně, jaká Petra vlastně je. Několikrát si mi postěžoval a já mu jeho názor nevyvracela. Nechtěla jsem ho ale svými řečmi tlačit ke změnám v jeho životě. Pokud se měl nějak rozhodnout, musel k tomu dospět sám.

Slovo „rozvod“ padlo z jeho úst poprvé dva roky po svatbě. Potom se ale něco stalo. Něco špatného, smutného a tragického. Matka Petry vážně onemocněla. Lékaři zjistili, že má rakovinu v pokročilém stádiu. Dávali jí sice nějaké šance, ale opravdu jen malé.

V takové situaci samozřejmě nepadalo v úvahu, aby se Adam snažil něco změnit se svým manželstvím. To období, kdy se stav jeho tchyně zhoršoval, bylo velmi drastické. Trpěla velkými bolestmi. Nakonec už musela být jen v nemocnici.

Na smrtelné posteli pak vyslovila poslední přání: chtěla, aby se Petra s Adamem nikdy nerozešli a pokud budou mít dceru, aby ji pojmenovali po ní.

Od dětí už neodejde

Zanedlouho Petřina matka zemřela. Adam se tak ocitl v pasti. Předtím opravdu uvažoval o rozvodu, teď se cítil zavázán oním slibem. Viděla jsem na něm, jak ve skutečnosti trpí a jak se mu vedle Petry žije stále hůř.

Snacha si byla dobře vědoma, jak má nyní mého syna v hrsti. A ačkoliv předtím na dítě nespěchala, „pojistila“ si Adama těhotenstvím. Stala jsem se babičkou. Na svět přišel vnuk a aby splnila Petra přání své matky, chtěla hned další dítě, dcerku.

Adam tak dál setrvává v nešťastném manželství, kde ho při jakémkoliv pokusu o vzpouru žena vydírá oním slibem. Bojím se, že to tak už bude napořád a jsem z toho stejně bezradná jako můj syn.

Věra W. (54), Opava