S manželem jsme se brali, když nám bylo pětadvacet. Blížilo se patnáctileté výročí naší svatby, když jsem potkala Radima, který mě naprosto okouzlil a zamotal mi hlavu.

Karel, můj manžel, nebyl špatný chlap. Byl hodný, měl práci, dokázal se o mě a naši dceru postarat. Opravdu zamilovaná jsem do něj ale asi nikdy nebyla. Když jsme se brali, myslela jsem si, že to, co mezi námi je, je skutečná láska, ale nebyla.

Alespoň ne z mé strany, a myslím si, že z jeho taky ne. Znali jsme se už od sedmnácti, naši rodiče se přátelili, a o dva roky později to tak nějak vyplynulo a my jsme spolu začali chodit.

Pak mě požádal na jedné rodinné sešlosti o ruku a já na jeho nabídku v tu chvíli řekla „ano“.

Teprve později se mi to všechno v hlavě rozleželo, ale na to, abych své stanovisko změnila, už bylo pozdě. Přípravy na svatbu byly v plném proudu a celá rodina, hlavně maminka s babičkou, se už vdavek nemohla dočkat.

Žili jsme vedle sebe

První roky našeho manželství byly moc pěkné. S Karlem jsme se krátce po svatbě přestěhovali do vlastního třípokojového bytu. Oba jsme se nějakou dobu věnovali své práci, také jsme cestovali, a když mi bylo třicet, otěhotněla jsem.

O necelý rok později se nám narodila nádherná holčička Nikolka. Všechno se začalo točit jen kolem naší dcerky. Oba jsme jí věnovali všechnu svoji pozornost i lásku. Jak malá rostla, začala jsem zjišťovat, že toho máme s manželem společného čím dál tím méně.

Jediným pojítkem mezi námi byla vlastně jen Nikolka. Když jsem manželovi navrhla, abychom si vyrazili někam jen my dva, bez dcerky, nechápavě na mě koukal. Evidentně mu bylo jedno, že jsme se navzájem odcizili, nebo mu to nedocházelo.

Nosil mi dárky

Mně však blízkost muže chyběla. Postrádala jsem polibky, pohlazení, pozvání na večeře nebo do divadla. A právě tehdy, když naše manželství s Karlem začalo stát za starou belu, jsem se seznámila s Radimem.

Poznala jsem ho v práci, byl naším klientem. Nejdřív jsem si ho moc nevšímala. Byl o něco starší než já a nebyl to vyloženě můj typ. On mi ale začal nadbíhat.

Pokaždé, když přišel k nám do podniku na schůzku, tak mi něco přinesl – čokoládu, květiny a tak podobně.

A pak se mě jednoho dne zeptal, zda bych s ním nezašla na skleničku. A já jsem šla.

Lhala jsem mu do očí

Ten večer jsem se výborně bavila. Radim byl milý a pozorný společník. Také byl vtipný a chytrý a já jsem pomalu, ale jistě, začala propadat jeho kouzlu. Začali jsme se spolu pravidelně scházet.

Manžel vůbec nic netušil. Když jsem se měla s Radimem sejít, vždy jsem se na něco vymluvila – na cvičení, na kadeřnici, na kamarádku. Ačkoli jsem manželovi nikdy předtím nelhala, kupodivu mi to nedělalo žádné problémy.

Promluvili jsme si

Po čtyřech měsících, kdy už jsem byla do Radima zamilovaná až po uši, mi navrhl, abych se k němu i s dcerkou přestěhovala. Žil ve velkém domě a říkal, že by byl moc rád, kdybychom bydleli všichni spolu.

Chvíli trvalo, než jsem sebrala odvahu, abych si s Karlem promluvila, ale nakonec jsem to udělala. K mému překvapení kvůli rozchodu nijak nevyváděl. Nehádal se, nedělal mi naschvály, jen se chtěl domluvit na tom, jak bude vídat Nikolku.

Byla jsem ráda, jak se k celé věci postavil. A dcerka? Ta se na stěhování do velkého domu se zahradou těšila.

Mám skvělou rodinu

S Radimem jsme tak měsíc nato začali nový život. Mně i dcerce byl ochotný snést modré z nebe a stará se o nás jako o královny dodnes. Můj se o velké lásce se nakonec přece jen vyplnil, i když trochu jinak, než jak jsem si původně plánovala.

S Radimem jsme spolu už téměř dvanáct let a Nikolce jsme za tu dobu pořídili dva nevlastní bratříčky. Jsme šťastní a radujeme se z každého dne, který nám je dán.

Zora B. (50), Jihlava