Hory jsou zrádné a nebezpečné, to je okřídlené, ale bohužel pravdivé rčení. Samotné lezení po skalách je ovšem podle mé životní zkušenosti ještě zrádnější.
Má snaha vyrovnat se své lásce a zavděčit se příteli tím, že dokážu alespoň z poloviny to co on, skončila málem tragicky. A bez následků nezůstala.
Bez těch špatných, ale naštěstí i těch, které všechnu tu prožitou hrůzu nakonec vyvážily. Jardu jsem poznala sice v hospodě, ale rozhodně to nebyla nějaká opilecká známost na jednu noc.
Tenkrát, před padesáti lety, jsme koneckonců velký výběr na místa k seznámení neměli, a tak za cinkotu půllitrů vznikala většina přátelství a životních lásek. Byla to doba trampování a spaní pod širákem.
Tenkrát v jedné hospodě třetí cenové skupiny v Praze na Smíchově vyhrávali dva kluci na kytary a jeden na bendžo.
A my jsme se na tom strašně malém prostoru dali do tance a skončili k ránu na Kampě v trávě. Ta doba byla dílem tvrdá a smutná, dílem ovšem bezstarostná a plná radosti, když jste měli vůli ji hledat.
Začali jsme spolu chodit, zjistili jsme, že oba studujeme vysokou školu, i když on přírodní vědy, konkrétně geologii, já filozofii.Byla jsem tenkrát ctižádostivé děvče plné elánu, a tak mně přišlo logické, že jeho největší koníček, lezení po skalách, bude i mou kratochvílí. Nedala jsem pokoj, dokud mi neslíbil, že mě na ty skály vezme s sebou.
Černolické skály
Skalní útvar, který patří do katastru obce Černolice, nějakých dvacet kilometrů jižním směrem od Prahy, patří mezi základní terény, na kterých se pořádají kurzy pro adepty na horolezení. Jsou tu cesty lehké a střední obtížnosti a já jsem nepochybovala, že Jarouškovi zaimponuji svou šikovností a ohromím ho svými kousky.
V tom druhém případě jsem byla stoprocentně úspěšná, ovšem nikoli tak, jak bych si bývala představovala. Měla to být základní abeceda lezení a na skálu jsme vyrazili bez váhání a velkých obav.
Jarda ovšem nic náhodě neponechal, měli jsme helmy, všechny potřebné úvazy a skoby, dost dlouhá a pevná lana, i když polovina vybavení nebyla nutná, v tamní skále jsou snad odjakživa stálé jisticí body – kruhy, nýty a borháky. Pokud vás zajímá, co znamená poslední výraz, je to takové oko, napevno přichycené do skály. Učila jsem se tu terminologii pilně a na borhák nezapomenu nikdy.
Prokleté oko
Byla jsem pilná a opakuji ctižádostivá, tedy i učenlivá žákyně. Jaroušek měl ze mě radost od první chvíle, velmi brzy jsem pochopila význam základních povelů jako „du“, „dober“, „povol“ a „zruš“, které střídavě uděloval on a já jemu a za hodinku jsme byli nahoře.
Stihli bychom to i dřív, ale vychutnávali jsme si to. Byli jsme nahoře šťastní a spokojení, přestože jsme se najednou ocitli na pevné zemi.
Skála je totiž ve svahu a nahoře jste nad krajinou jen z jedné strany, z druhé je vám tak trochu trapně, jste vlastně na kraji lesa a můžete sbalit lano a vyrazit domů po svých. To my jsme ovšem neudělali a s mým posíleným egem vyrazili stejnou cestou dolů.
Počínala jsem si ale překotně. Možná, že jsem už myslela na večer, který spolu prožijeme v nedaleké chatě vypůjčené od kamaráda. Jardu jsem včas neupozornila, že se chystám zavěsit do lana a on ho měl v tu chvíli omotané kolem ruky.
Chystal se ho následně vytáhnout z oka, ze zmíněného borháku. Můj pohyb ovšem způsobil, že se lano začalo celé z oka spouštět a já s ním. Bylo sice dvakrát provlečené, takže jeho pohyb nebyl zcela bleskový, přesto jsem dolů v podstatě padala.
Jaroušek zareagoval tak, jak musel. Bleskově použil své prsty jako zarážku. Zůstaly mu v oku. Já visela a on řval bolestí. Ta strašná chvíle nebyla chvílí, trvala snad celou věčnost.
Kdyby Jarouškův řev neuslyšeli zkušenější kolegové, kteří byli naštěstí zrovna na vrcholku na vedlejší stěně, mohlo to dopadnout podstatně hůř. Takhle bleskurychle slanili ve dvou pro nás a několika zkušenými hmaty nás zajistili a osvobodili.
Drama první a poslední
Ten večer jsme samozřejmě strávili v nemocnici, kde Jardovi oznámili, že se musí se svým prstem rozloučit, protože byl vlastně utržený a jeho přišití na původní místo nebylo myslitelné. Amputaci provedli hned při lokálním umrtvení a já jsem pak v slzách vezla svého milého naším trabantem do oné chaty, kde mi v naší, dosud nejtěžší chvíli vyznal lásku a požádal mě o ruku.
Že ta chvíle byla nejtěžší, i pokud jde o náš další společný život, je dílem našeho krásného osudu a přízni hvězd. Je nám spolu od té doby nádherně, jak jsme s hrdostí všem sdělili při naší nedávné zlaté svatbě.
A i když víme, že se někdy budeme muset rozloučit, jsme se svým životem, který na počátku visel na vlásku, oba nadmíru spokojeni, stejně jako se životem našich dětí a vnoučat.
Jen jednu vadu na kráse naše tehdy ta slavná, půl století stará svatba měla – když jsem měla svému muži na radnici navléknout zlatý prstýnek na prst, tradiční prsteníček levé ruky to být nemohl. Ale na prostředníčku se vyjímá krásně už padesát let.
Jana (73), Praha