První setkání neproběhlo zrovna ideálně, ale pak už to stálo za to.

Svého prvního manžela jsem kdysi poznala na diskotéce. Tenkrát to byl jeden z běžných způsobů seznamování. Neměla jsem se vztahy moc zkušeností, ten kluk se mi líbil, a když mě oslovil, připadala jsem si jako v ráji.

Do roka jsme měli svatbu, následovaly dvě děti a po čase kruté vystřízlivění. Rozvod jsme ale právě kvůli dětem dlouho odkládali. Až v pětačtyřiceti jsem byla konečně definitivně volná. Rozhodně jsem ale nechtěla zůstat sama.

Poslechla jsem radu kamarádky

Najít někoho k sobě se mi dlouho nedařilo. V práci to byl převážně ženský kolektiv a v paneláku, kam jsem se přestěhovala, jsem potkávala muže buď příliš staré, nebo příliš mladé. Začala jsem dost nepříjemně pociťovat tíhu samoty. Kamarádka mi poradila, ať si pořídím nějakého domácího mazlíčka.

Ona sama, rovněž rozvedená, měla tři kočky. Mně se vždy zamlouvali spíše psi. Přemýšlela jsem, jestli si mám hledat malé štěně nebo si vzít nějakého pejska z útulku. Nakonec jsem se rozhodla pro tu druhou možnost. S Ajaxem, malým křížencem, jsme v sobě zašli zalíbení okamžitě.

Můj život se změnil, denní režim jsem přizpůsobila procházkám se svým novým psím společníkem. Už jsem se necítila tolik sama. Nevěděla jsem, že mi Ajax přivede do života i druhého manžela. Začalo to vlastně docela nečekaně.

Poprvé mi utekl

Měla jsem s Ajaxem několik tras, kudy jsme se chodili „venčit“. Ta nejdelší vedla přes lesopark kolem malého umělého jezírka. Potkávala jsem tam spoustu dalších pejskařů.

Ajax byl velmi společenský pes a nejradši by se stále seznamoval, takže jsem ho musela držet na vodítku.

Jednoho dne se mi ale vysmekl a utíkal pryč. Přihodilo se to poprvé a já zůstala bezradně stát na místě. Pak jsem se za Ajaxem rozběhla, jenže to už mi zmizel z dohledu. Volala jsem jeho jméno v naději, že přiběhne zpátky. Zahlédla jsem ho až po chvíli.

Samozřejmě se šel „přátelit“ s jiným psem – a jak vyšlo najevo, byla to fenka, a docela vyplašená z Ajaxovy přítomnosti. Její majitel se na mě tvářil dost nevlídně.

Začal mi vyčítat, že nechávám svého psa volně běhat. Omlouvala jsem se a ujišťovala ho, že Ajax není agresivní. Přitáhla jsem si Ajaxe k sobě a zahájila ústup. Cítila jsem se hloupě, tím spíš, že mi ten muž byl sympatický.

Další setkání vše změnilo

Lesoparku jsem se pak vyhýbala, chodila jsem se psem na procházky jinam. Svět je ale malý a tak jsem se s majitelem oné vystrašené fenky setkala zanedlouho znovu. Jakmile jsem viděla, že kráčí proti mně, měla jsem chuť se otočit a dát se na ústup.

Potom jsem si pomyslela, že by to bylo hloupé. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Muž to vyřešil za mě. Zatímco se jeho fenka a můj Ajax vítali jako staří známí, on se mi omlouval, že se tehdy choval zbytečně nepříjemně.

Ledy tak roztály nejen mezi našimi domácími mazlíčky, ale i mezi mnou a Mirkem, jak se neznámý jmenoval. Když už si tak dobře porozuměli Ajax a jeho Bella, nebyl problém domluvit se na tom, že bychom mohli chodit psy venčit společně.

Ukázalo se, že Mirek bydlí dva bloky ode mě a že je stejně jako já delší dobu rozvedený. Byl o pět let starší než já, ale to už se v našem věku neřeší.

Dodnes jsem vděčná své kamarádce, která mi poradila, abych svoji samotu vyřešila pořízením nějakého zvířátka. Nebýt Ajaxe, nenašla bych báječného chlapa, který se stal mým druhým manželem – i když nám k tomu vlastně dopomohla i náhoda.

Vlasta B. (60), Praha