Osud si někdy zahraje s lidskými srdci divnou hru. Dopřeje jim nové setkání, ale za úplně jiných okolností!

Před časem jsem po jistých zdravotních problémech odjela upevnit své zdraví do lázní. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem byla někde delší dobu sama, bez rodiny a moc se mi nechtělo.

Dceři bylo devatenáct, synovi šestnáct, takže jsem se nemusela obávat, že by s nimi měl mít manžel v době mé nepřítomnosti nějaké větší problémy.

Těšila jsem se na další večer

Moje spolubydlící v lázních se jmenovala Helena a byla hodně společenská. Hned první večer mě vytáhla do taneční vinárny. Nejprve se mi nechtělo, ale dvě deci vína mi zvedly náladu. Když mě přišel vyzvat k tanci sympatický tmavovlasý muž, šla jsem.

Z Honzy se vyklubal báječný společník, zábavný gentleman. Ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem se do něho zamilovala. Měla jsem vnitřní pocit štěstí, jaký jsem léta nepoznala. A těšila jsem se na další večer, až zase Honzu uvidím.

Scházeli jsme se pak i během dne. Oba jsme věděli, že cit, který vůči sobě chováme, je jen nakrátko. Já jsem byla vdaná, Honza ženatý a ani jeden z nás na tom nemínil nic měnit.

Osud by nám sice dopřál další setkávání i po návratu domů, protože naše bydliště od sebe nebyla příliš vzdálená. Honzu tam čekala jeho žena a syn, který studoval na vysoké škole.

Využili jsme jedinou šanci

Chovali jsme se s Honzou jako zamilovaná dvojice, ale jen po určitou hranici. Helena si mezitím rovněž našla „lázeňského přítele“. Byla na tom podobně jako já – vdaná, ve funkčním manželství, ale bez velké lásky. Nedělala si příliš výčitky s věrností.

Pro mě nejprve nepřipadala nevěra v úvahu. Jak se však blížil konec mého pobytu, cítila jsem, že by mi bylo líto, kdyby ten nádherný vztah měl zůstat jen platonický. Stalo se to poslední noci.

Na obloze zářil měsíc v úplňku a my jsme se šli nejprve s Honzou projít. Oba jsme věděli, že máme poslední příležitost. Já jsem si k tomuto účelu „pojistila“ náš pokoj, což nebylo obtížné, neboť Helena na noc odešla za svojí „známostí“.

Všechno pak proběhlo nádherně, přirozeně a bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Ráno jsme se pak rozloučili. Konec té krásné lásky jsem oplakala až cestou domů ve vlaku.

Strašně se mi stýskalo

Život se vrátil do normálních kolejí. Brala jsem citovou epizodu s Honzou jako krásný sen, na který jsem svým způsobem měla právo. Říkala jsem si, že bych vlastně měla být vděčná osudu za prožití alespoň něčeho, co na chvilku vybočilo ze stereotypu.

S Honzou jsme si nevolali ani nepsali. Dohodli jsme se, že jeden druhému nedáme číslo ani adresu, abychom nebyli v pokušení ve vztahu pokračovat i po návratu. Stýskalo se mi po něm, moc a moc.

Věděla jsem ale, že jakékoliv prodlužování té pohádky by nám oběma přineslo pouze komplikace. Půl roku nato dcera oznámila, že by chtěla přivést domů představit svého přítele. V sobotu odpoledne pak skutečně zazvonil u dveří. Pohled na toho mladíka mě šokoval. Bylo to, jako bych se dívala do tváře Honzovi – jen v mladším vydání!

Dělali jsme, že se neznáme

Podoba byla skoro stoprocentní. Jakmile jsem se vzpamatovala a dozvěděla se mladíkovo jméno, ztratila jsem poslední pochybnosti: jednalo se skutečně o syna Honzy. Dcera si mojí reakce všimla a bála se, že proti jejímu příteli něco mám.

Ubezpečila jsem ji, že je vše v pořádku. Mladí spolu chodili už dost dlouho a vypadalo to na skutečně vážnou známost. Jednoho dne dcera přišla s nápadem, že by se měli seznámit i rodiče. Souhlasila jsem a současně se bála.

Když jsem se pak setkala s Honzou znovu tváří v tvář, chovali jsme se, jako bychom se viděli poprvé. Na očích jsem mu však viděla, že na naši lásku nezapomněl a znamenala pro něho stejně moc jako pro mě.

Vím, že už se nikdy víc nepolíbíme – ani tajně – protože bychom tím ohrožovali i vztah mé dcery a jeho syna. Současně je mi však jasné, že ten cit v sobě ponesu dál!

Věra T. (46), Děčín