Nejprve jsem si musela doplnit vzdělání a chodit na kurz angličtiny. Potom jsem dostala do ruky koště a mimo svojí práce musela uklízet. Šéfovi doma!
Co všechno musí dneska ženská vytrpět, aby si udržela práci a neskončila někde pod mostem. Konkurence je velká a nemá, starším ročníkům už moc pšenka nekvete. Jazykové schopnosti minimální a s počítačem také nic moc.
Musela jsem se hodně snažit a leccos skousnout, abych si udržela svoje hodně mizerné místo.
Pořád jsem studovala
Byla jsem taková ta kancelářská myš, co pořád jen počítala a počítala. Občas toho bylo tolik, že jsem si ani nevšimla, kolik už je hodin. S přibývajícími předpisy a nařízeními jako by se roztrhl pytel.
Do toho další a další požadavky na kvalifikaci. „Budete si muset udělat kurz, když už nemáte vysokou školu,“ oznámil mi přísně můj šéf a na stůl položil přihlášku. Kurz stál skoro pět tisíc, ale co jsem mohla dělat?
Když jsem ho konečně s odřenýma ušima dokončila a myslela, že už budu mít pokoj, přistála mi stále další přihláška.
Tentokrát na kurz angličtiny! „Zaplatíme vám to, získali jsme grant!“ řekl šéf a tvářil se, jako bych dostala dárek. Chtělo se mi vzteky křičet, ale ovládla jsem se. Dokonce jsme se usmála! A tak jsem chodila učit koktat anglicky.
Jinak se ta moje výuka nazvat nedá. Slovíčka mi do hlavy nelezla a výslovnost jsem nechápala. Bylo to všechno pro zlost!
Dřela jsem zadarmo
Naštěstí se ukázalo, že celý slavný kurz je jeden velký švind. Každému bylo jedno, co umím. Nikdo nás z ničeho nezkoušel a závěrečné zkoušky jsme opisovali z učebnice. Nejdůležitější byla účast, a v té jsem byla poctivá! Pod lavicí už jsem si ke konci četla knížku, alespoň mi výuka lépe utekla.
Výsledkem byl hezky barevný certifikát! Po všech těch sebevzdělávacích akcích jsem očekávala nějaké zvýšení platu, ale to jsem se přepočítala. Podle svého nadřízeného jsem mohla být ráda, že vůbec mohu chodit do práce! „Paní Martičko, něco bych potřeboval.
Malovali jsme celý barák, nešla byste mi pomoct s úklidem? Manželka to sama nezvládne a já nemám čas,“ zeptal se šéf a byl jako med. Ani jsem se neodvážila zeptat, co za to, a kývla jsem. Takový jsem byla zbabělec!
Nadřela jsem se jako kůň, ale odměna se nekonala. Tak nějak se na ni zapomnělo.
Málem dostal infarkt
Pár dnů mi trvalo, než jsem se odvážila na ni zeptat. „No to snad nemyslíte vážně. Já toho pro vás tolik zařídil a vy byste ještě chtěla peníze? To jsem si o vás tedy nemyslel,“ řekl mi šéf a tvářil se smutně, jako bych mu křivdila, či co! Vjel do mě vztek.
Myslí si snad, že jsem úplná hlupačka? Sedla jsem ke stolu a napsala oficiální žádost. Vyúčtovala jsem mu všechny hodiny strávené u něho doma a vynásobila minimální mzdou. Do rohu nahoře jsem napsala jednu nevinnou větičku: na vědomí panu generálnímu řediteli! Byl to přímý nadřízený šéfa.
Žádost jsem položila šéfovi na stůl a čekala, co se bude dít. A dělo se hodně. Za chvíli přilítl, v obličeji rudý jako rak. „Už jste to někam poslala?“ řval na mě jako pominutý. Když jsem zavrtěla hlavou, že ještě ne, hodil po mě pětitisícovkou a zasyčel: „Sežerte si to!“ A tak jsem ho poslechla.
Pozvala jsem kolegyně na pořádnou večeři a po ní jsme si společně vyprávěly historky o jedné nesympatické osobě. O mém šéfovi! Hodně jsme se u toho nasmály…
Marta L., (56), Břeclav