Teprve poté, co jsme doma osaměli, se ukázalo, jaké to mezi námi je.

Když jsem si kdysi Aleše brala za manžela, myslela jsem si jako většina nevěst, že to bude navždycky. Čas mě v tomto mínění utvrzoval. Nikdy se mezi námi nevyskytly žádné problémy, o všem jsme se dokázali v klidu domluvit.

Ani jeden z nás nehledal nevěru – nepotřebovali jsme hledat jinde to, co jsme měli doma. Přivedli jsme na svět syna a dceru a ti nám dělali jenom radost. Měli se k životu, nikdy nám nedělali žádné starosti, studium na střední i vysoké škole jim šlo snadno.

Dokázali si najít i dobré partnery, takže jednoho dne jsme se v domě ocitli s Alešem sami. Došlo k tomu v průběhu čtvrt roku: nejprve se odstěhovala dcera, po ní i syn.

Najednou mi bývalo smutno

Byl to velký nezvyk, ocitnout se s manželem v prázdném domě. Stávalo se to samozřejmě už předtím, ale vždy jsme věděli, že tu mají syn a dcera zázemí a jeden nebo druhý se co nevidět objeví doma. Zůstávali jsme s dětmi nadále v kontaktu.

Snažili jsme se jim plést do života co nejméně. Doma mi najednou bylo často smutno. Říká se tomu syndrom opuštěného hnízda a mně se zdálo, že ho prožívám naplno.

Jednoho dne jsem přemýšlela nad svojí budoucností a s neklidem jsem si uvědomila, že s Alešem nemáme vlastně vůbec žádné další plány. Neuměla jsem si představit, jak budeme život ve dvou prožívat. Předtím jsme fungovali hlavně jako rodina.

Vzhledem k pracovní vytíženosti jsme měli málo času podnikat něco jen ve dvou, já a manžel. V práci mi kolegyně záviděly, že si nyní budu užívat s Alešem volnosti, ale to se bohužel nestalo. Všechno probíhalo tak jako doposud, pouze u toho nebyly děti.

Neprožívali jsme čas spolu

Můj manžel miloval svoji práci a trávil v ní hodně času. Obnášelo to občas i víkendy. Doposud mi to nevadilo, jenže teď, když jsem zůstávala v sobotu sama, tak to bylo citelné.

Říkala jsem si, že předtím to dělal hlavně pro rodinu a nyní by mohl trochu zvolnit.

Měla jsem sice možnost dělat si, co budu chtít, jenže samotné se mi nikam chodit nechtělo. Nějaké aktivity jsem mívala s kamarádkami nebo známými, to jsem ovšem rovněž nechtěla přehánět.

Pokoušela jsem se najít pro mě a pro Aleše nějaký společný program. Naplánovala jsem několik akcí, ale bohužel nevyšla ani jedna z nich. O některé neměl Aleš zájem, na jiné mu nezbyl čas.

Docházelo mi, že nás vlastně předtím spojovala jen běžná rodinná rutina, která padla tím, že se děti odstěhovaly. Nyní, když byli syn a dcera naprosto samostatní, vznikla prázdnota, kterou se nám nepodařilo zaplňovat.

Vše se vystupňovalo

Čím dál tím víc se mě zmocňoval pocit marnosti a zbytečnosti. S Alešem jsme se pomalu odcizovali. Nejhorší bylo, když jsem si uvědomovala, že to takhle vlastně bylo už předtím, ještě v době, kdy s námi byli syn s dcerou. Pouze jsme to nevnímali.

Zatímco Alešovi současná situace vyhovovala, já si připadala čím dál zoufalejší. Měla jsem deprese a věděla, že takhle dál pokračovat nechci. Netušila jsem ovšem, jak mám své pocity řešit.

Doma jsme se začali s Alešem hádat, většinou kvůli naprostým hloupostem, což dříve nebývalo.

Vyostřilo se to tak, že jsem jednoho dne vyčetla manželovi, jak se ke mně chová a že už se ani nesnažíme si porozumět. V důsledku toho zanedlouho Aleš požádal o rozvod. Já už jsem ztratila vůli manželství nějak zachraňovat.

Vše proběhlo v klidu a bez praní špinavého prádla, ale současně i chladně. Dnes už jsme několik let po rozvodu a občas se vídáme. Našla jsem si přítele, často se však vracím do minulosti.

Vím, jakou jsme udělali chybu – nebyli jsme na odchod dětí připraveni a neměli žádné společné plány.

Barbora N. (59), Svitavy