Netuším, proč si všichni mladí myslí, že my starší sex nepotřebujeme. Možná by se divili, jak to umíme roztočit.

Byla jsem už delší dobou sama, když na rohu ulice otevřel malou pekárnu takový pohledný mužský. Byl o dost mladší, než já, ale co, kouknout a trochu se zasnít, může každý, ne?

Nebo vlastně spíš každá… S kamarádkou jsme si často říkaly, že tenhle sameček by stál za hřích.

Všiml si mě

Černovlasý, urostlý a nos jako skobu. Vypadal jako z nějakého francouzského filmu! Možná spíš z veselohry, protože jeho výrobky až tak úchvatné nebyly. Tvrdil, že se rekvalifikoval z automechanika, ale asi měl u těch aut zůstat.

Nám to bylo jedno. Stačilo se jen na něho podívat a nemohly jsme myslet na nic jiného než na sex! Ale jak to udělat, aby si nás všimnul? Klidně bych se o něho s kámoškou podělila, proč ne.

V mém věku jsem ale moc dobře věděla, že člověk nemůže mít všechno, po čem touží.

Tak jsem se alespoň stala pravidelnou návštěvnicí pekařství a později i přítelkyní onoho pekaře. Moc neprosperoval a často si mi postěžoval.

Pekařovi jsem nabídla pomoc

„Asi to tady budu muset zavřít, těch pár prodaných chlebů a rohlíků mě prostě neuživí!“ pokyvoval smutně hlavou a nechal se ode mě soucitně hladit po ruce. Kdyby jen tušil, jak hříšné myšlenky se mi honí hlavou.

Měla jsem z toho až výčitky, jaká jsem potvora. On div nebrečí a já mlsně zírám na jeho krásně žilnaté ruce, dlouhé prsty a široká záda. „Kolik peněz bys potřeboval, aby ses udržel?“ zeptala jsem se ho jednou a on po chvilce přemýšlení odpověděl: „Minimálně deset tisíc měsíčně.

To prostě pečivem nevydělám, ani kdybych se rozkrájel!“ A v této chvíli mě to napadlo.

Kdybych se za jistou protislužbu na něho složila s kamarádkou, možná s dvěma kamarádkami, náš krásný pekař by byl zachráněn a my dostaly, po čem si srdce i tělo už tak dlouho žádalo! Jen jsem netušila, jak mu něco tak odvážného, skoro šokujícího, navrhnout.

Do pekařství chodím výhradně večer

Všechno jsem hned šla probrat s kamarádkou a ta vymyslela plán: „Opijeme ho, svedeme a potom mu zaplatíme. Stane se z toho zvyk a bude to!“ Další den jsme se k pekaři objednali na večerní návštěvu, jako že ho jdeme utěšit.

Bydlel hned nad provozovnou a dveře nám otevřel celý od mouky. Prý vymýšlí nové recepty! Moc mu to nešlo, soudě podle plechů na podlaze, ale to ostatní mu šlo skvěle. Po dvou lahvích vína byl povolný jako beránek a zároveň silný jako býk.

Po odvedené práci mu přistály na kuchyňském stole dva tisíce a rezervace večera na příští týden. Od té doby si chodíme s kamarádkou kupovat rohlíky výhradně večer. Ona v úterý a já ve čtvrtek.

Je to docela drahý koníček, ale proč si v našem věku nedopřát trochu luxusu? Jedna další paní má zájem o sobotu, ale ta je s příplatkem. Tak uvidíme!

Věra H. (55), Hodonín