Po smrti manžela jsem se držela psychicky nad vodou jen díky svým dětem a vnoučátkům. Sousedka, která si hrála na mou kamarádku, se ale kvůli závisti rozhodla, že mi udělá ze života peklo.

Vlastní život mi přichystal mnoho těžkých zkoušek, ale také spoustu požehnání. S prvním manželem Liborem jsme se znali už od dětství, dokonce jsme spolu chodili do školy.

Když nám bylo devatenáct, tak jsme se vzali a o rok později už se nám narodila dcera Dana a o tři roky později ještě syn Vašík.

Moje první manželství ale netrvalo příliš dlouho, protože Libora rodinný život příliš nenaplňoval, vůbec se o nás nezajímal, s dětmi netrávil čas a raději trávil čas s kamarády v hospodě.

Na druhý pokus to vyšlo

A tak se stalo, že jsme se po šesti letech rozvedli. Odstěhovala jsem se i s dětmi k mému tatínkovi na statek a smiřovala se s tím, že zůstanu sama s dětmi.

Netrvalo ale dlouho, a brzy jsem se zamilovala podruhé, do laskavého, milujícího a také rozvedeného Ivana, který mé děti přijal jako vlastní. Po svatbě jsme si koupili u nás ve městě menší byt a začali si užívat vytouženého klidu.

Smrt manžela mě srazila na kolena

I když jsme samozřejmě čas od času řešili nějaké problémy jako každá rodina, jinak jsme byli šťastní. Dočkala jsem se pak také tří úžasných vnoučátek, která mi dělala obrovskou radost, a můj život byl vlastně úžasný.

Jenže když mi bylo pětašedesát let, můj milovaný Ivan zemřel na rakovinu slinivky a já se v bytě ocitla sama. Vnoučátka i děti se mě snažily co nejčastěji navštěvovat a brát na výlety, ale není asi divné, že jsem se i tak cítila sama.

Snažila jsem se ale volný čas zaplnit i tak. Když to šlo, jezdila jsem s kamarádkou na mou milovanou Moravu, a když jsem byla doma, věnovala jsem se háčkování a zvelebování bytu a také společné chodby a prostorů před naší bytovkou.

Čas od času jsem také zašla na kávu k sousedce u mě na patře. I když jsem si s ní povídala ráda, za kamarádku jsem ji nepovažovala, protože jsem cítila, že její chování není úplně upřímné.

Očividně mi záviděla, že za mnou děti jezdí častěji než za ní a že i přes všechno, co se mi stalo, zůstávám pozitivní.

Stěžovala si na mě správci

Časem ale situace šíleně vygradovala. Sousedka se se mnou už nechtěla vídat, a dokonce mi otevřeně řekla, že už si nerozumíme. Hodně se mě to dotklo, ale respektovala jsem to.

Pak mi ale naschvál sundávala dekorace, které jsem dávala na chodbu, a jakmile jsem vytřela, natahala tam špínu. Nejvíce mě ale bolelo, že i když mi dříve chválila to, jak se starám o prostory před domem, najednou si na to začala stěžovat správci.

A o tuhle radost se sousedka rozhodla mě připravit. Neměla jsem klid a neustále řešila nějaké konflikty. Po dvou letech už jsem to nevydržela a domluvila jsem se s dcerou, že mi pomůže najít jiný byt a tento prodáme.

To se nám nakonec podařilo, a mně dokonce zbylo i na malinkou zahrádku. Splnil se mi tak velký sen a já mám konečně místečko, které je jen moje.

Marie P., 49 let, Havlíčkův Brod