Člověk může milovat a být milován, a stejně se jeho štěstí naruší. V krizových situacích je pak na něm, aby svoji lásku dokázal.

Ráda bych čtenářkám vašeho týdeníku svým příběhem sdělila, že v životě je nutné mít hlavu nahoře a umět se vyrovnat s každou nepřízní osudu. Zažila jsem to naplno, když moje manželské štěstí trvalo pouhý rok.

Poznala jsem ho na výstavě

Bylo mi pětadvacet, když jsem po několika kratších známostech poznala konečně toho pravého a jediného. Od začátku jsem o Jirkovi neměla nejmenší pochybnosti. Stačil nám jediný pohled z očí do očí a věděli jsme, že prožijeme něco velkého a důležitého.

Setkali jsme se na jedné výstavě koček, kam jsem přišla se svojí kamarádkou. Jirka tam pomáhal s organizací. Nebál se riskovat odmítnutí a přímo před kamarádkou mě požádal o setkání.

Cítila jsem sice, že se červenám až za ušima, ale řekla jsem, že pozvánku na rande přijímám. Kamarádka potom odjela z výstavy sama, protože jí bylo jasné, že si na Jirku počkám. Nijak se nezlobila, vždyť nám ostatně šla za rok a půl na svatbu jako svědek.

S Jirkou jsme strávili krásný zbytek dne a pozdě v noci mě pak odvezl domů autem. Padl první vášnivý polibek. Dlouho jsme neotáleli ani s prvním milováním; k tomu došlo do týdne.

Měli jsme všechno naplánované!

Prožívali jsme spolu spoustu krásných věcí. Jezdili jsme na výlety, byli jsme na dovolené v Itálii, v zimě jsme pravidelně lyžovali v Krkonoších. Nikdy jsme se nehádali, uměli jsme jeden druhému vyhovět a ustoupit.

Věděli jsme, že když zvítězí se svým názorem jeden z nás, ten druhý dostane přednost příště. Naplánovali a vysnili jsme si celý budoucí život. Všechno nám krásně vycházelo, včetně svatby, která připadla na krásný a slunečný červnový den.

Chtěli jsme mít dvě děti, ale nespěchali jsme s tím. Kdybych tehdy bývala tušila, co se za rok stane, asi bych si přála otěhotnět hned. Jenže budoucnost člověk předpovídat neumí a když je šťastný, vidí všechno spíš v těch růžových barvách.

Týden poté, co jsme oslavili roční výročí svatby, Jirku oslnilo slunce a nevšiml si náklaďáku, kterému měl dát přednost. Auto bylo na odpis a můj manžel bojoval o přežití.

Hledala jsem k němu cestu

Prožívala jsem tu dobu jako v šíleném snu. Nejprve jsem si myslela, že je všemu konec a viděla jsem sebe jako mladou vdovu. Pak jsem se chytala každého stébla naděje.

Po několika dnech bylo nakonec jasné, že Jirka přežije, ale čeká ho složitá operace a nejspíš trvalé následky. To druhé se bohužel potvrdilo.

Musela jsem se smířit s tím, že můj milovaný partner se už nikdy nepostaví na nohy a bude do smrti odkázaný na invalidní vozík! Hrozné pro mě také bylo, že Jirka odmítal komunikovat. Cítil velkou vinu, že prý svojí chybou pokazil život i mně a dalším lidem.

Pak se sice se mnou začal bavit, ale byl jako proměněný, bohužel k horšímu. Přál si, abych se s ním rozvedla. Důrazně říkal, že nechce, abych s ním zůstávala ze soucitu. Jeho zarputilost a uzavřenost ve mně ale probudily obrovskou sílu.

Smířila jsem se s tím, že životní plány, které jsme s manželem měli, se bohužel nenaplní. Rozhodla jsem se ale nevzdat to a zůstat s ním. Na mojí lásce se totiž vůbec nic nezměnilo!

Obětovala jsem se ráda

Začátky nového života byly strašně těžké. Jirka se často vzdával, měl neustále poraženecké řeči. Prošli jsme si i obdobím, kdy na mě bezdůvodně žárlil. Jako partnerku mě ve své nové situaci znovu přijal až po dvou letech.

Věděla jsem, jaký úděl na sebe beru tím, že s ním zůstanu. Občas jsem tajně plakala, ale před Jirkou jsem nikdy nedávala znát slabost. Můj přístup mu nakonec pomohl. Všechny naše plány jsme společně přepracovali a přizpůsobili té tragické změně.

Vzdala jsem se touhy stát se matkou, protože jsem věděla, že bych pak nemohla Jirkovi věnovat plnou pozornost. Říkají mi, že jsem se pro manžela obětovala, ale já jsem to udělala ráda, ráda to dělám dál a nic se na tom nezmění ani v budoucnu!

Jana K. (46), Praha