Už  když jsme se brali, bylo nám jasné že chceme minimálně dvě děti. To, že zůstalo jen u dvou, bylo nakonec proto, že jsme budovali domek a na víc dětí jaksi nebyl čas. Ale holky nám dělaly radost.

První Helena se narodila dva roky po svatbě. Za rok a půl po ní Hanka. Byly to už odmala chytré holčičky a vycházely spolu dobře. Než se Hanka narodila, měla jsem strach, jestli na ní nebude Helča žárlit.

Jenže jí byla nějaká sourozenecká rivalita úplně cizí. Od první chvíle se k sestřičce chovala moc hezky. A Hanka, sotva začala dostávat rozum, na Heleně úplně visela.

Helča na tom byla vždy lépe

S manželem jsme se k holkám chovali úplně stejně, ani jedné jsme nenadržovali. Jenže když začaly chodit do školy, vypadalo to, že osud byl trochu štědřejší ke starší Helče. Byla mnohem oblíbenější, všechny děti se s ní chtěly kamarádit.

Ne, že by Hanka byla nějaká uťápnutá ošklivka bez kamarádů. Ale Helena měla prostě kouzlo osobnosti. Byli jsme z toho s Tondou trochu nesví, ale Hanka na sestřin úspěch naštěstí nežárlila, naopak ji těšil. Naší prvorozené se dařilo lépe i ve škole.

Měla samé jedničky, kdežto Hanka spíš dvojky, občas trojku a to se ještě hodně nadřela. Proto nakonec Helča zamířila na gymnázium a Hanka na zdrávku. Naštěstí byly obě s tím, co studují, spokojené. Čas plynul, Helena šla na vysokou ekonomickou do Prahy.

Hanka úspěšně dokončila zdravotní školu a nastoupila do nemocnice. Bydlela u nás, ale každou korunu šetřila, protože si chtěla, s naší pomocí ale i za své, pořídit co nejdřív vlastní bydlení.

Hanka byla zodpovědná

Moc jsme si s mužem cenili její zodpovědnosti a samostatnosti. Po škole měla i pár známostí, ale moc se nám nesvěřovala a podle toho, jak se občas podřekla Helena, která měla o sestře lepší přehled, nebrala ty nápadníky nijak vážně.

Po skončení vysoké školy si Helena našla místo v Praze. Pracovala u zahraniční společnosti, s platem, o němž se mohlo Hance leda tak zdát. Po několika známostech se u nás častěji začala objevovat s jedním právníkem z firmy.

I tak ale tvrdila, že o nic vážného nejde. Ve stejnou dobu se Hanka seznámila s Leošem. Pracoval v nemocnici na chirurgii jako lékař. Mladý doktor byl pro všechny nezadané sestřičky velkým lákadlem.

Možná proto ho Hanka zaujala, protože mu nenadbíhala. Chodili spolu rok a půl, když nás Leoš požádal o její ruku. Úplně starosvětsky v neděli po obědě a s velikánskou kyticí.

Chystali jsme svatbu

Byli jsme nadšení. Helena také. Tvrdila, že lépe si její sestra vybrat nemohla a že už se nemůže dočkat, až půjde za družičku. S přípravou svatby pomáhala, jak jen to šlo.

S Tondou jsme si říkali, jaké je to štěstí, že si holky, přes rozdíly, které mezi nimi jsou, tak dobře rozumějí a mají se tak rády.  Týden před svatbou se konala dámská jízda, rozloučení se svobodou, které pro Hanku zorganizovala Helena. Protože se akce účastnilo hodně kamarádek, které holky měly, vyklidily jsme s manželem pole a odjeli na chatu, aby v našem domku všichni v klidu a v pohodě přespali. Jenže když jsme se vrátili, bylo nám hned jasné, že něco není v pořádku.

Nikdo nechtěl nic říct

Dům byl prázdný, všude nepořádek. Nikde nikdo, až v obýváku jsem našla uplakanou a strašně rozčilenou Hanku. „Žádná svatba nebude,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky.

„Nemůžu vám říct proč, ale nebude. Se vším je konec.“ Bylo nám jasné, že musí jít o něco vážného, Hanka nikdy nevyváděla kvůli hloupostem a tentokrát byla úplně mimo sebe. Samozřejmě jsme hned volali Heleně.

Nejdřív telefon dvakrát nezvedla. Nakonec se mnou mluvila, ale byla odtažitá a nic kloudného z ní nevypadlo. Prý až bude sestra chtít, tak nám to řekne, ona se necítí být tím pravým, kdo by měl něco vysvětlovat.

Po takovém rozhovoru jsme logicky volali i Leoše, ale ten měl telefon pro jistotu úplně vypnutý. Trvalo tři dny, než se mi Hanka svěřila. Rozlučka proběhla v pohodě, bavily se dobře, žádná z kamarádek se neopila, zábava proběhla ve vší slušnosti.

Doma na ně čekal Leoš, ještě připravil holkám pohoštění. Dali si kávu, něco malého a šli si lehnout. Ve čtyři se Hanka probudila a Leoš nebyl v pokoji. „Tak jsem ho šla hledat,“ vyprávěla mi přerývaně.

„Když jsem sešla dolů, uslyšela jsem nějaký šramot z verandy. Tak jsem se šla podívat, co tam dělá. Byl tam a ne sám. A hádej, co tam s Helenou prováděli,“ rozvzlykala se a nemohla přestat.

Stále netušíme proč

Myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Čekala bych leccos, ale tohle ne. Bylo to nepochopitelné. Odpoledne manžel zavolal Heleně, já neměla sílu. Potvrdila to, co jsme už věděli, ale odmítla to jakkoli komentovat.

K manželovu velkému údivu, spíš hrůze, z ní vypadlo, že si za to Hanka může sama. Byli jsme z toho v šoku a víc už jsme od ní slyšet nepotřebovali. Zrušení svatby bylo něco, na co nebude nikdo z nás rád vzpomínat. Už je to rok, ale ta rána je pořád živá.

Hanka odešla z nemocnice, nedokázala se potkávat s Leošem. Hledá si novou práci, ale psychicky na tom není dobře, musí chodit na terapie. O podlé Heleně nic nevíme. Nevolali jsme jí a ona se nám neozvala. Rádi bychom s manželem dali naši rodinu zase do pořádku. Ale zdá se, že je to zcela nemožné.

Marcela Marešová (53), Olomoucko   .