Vychovala mě babička. Táta umřel, když jsem byla malá, máma se brzy poté znovu vdala a zmizela mi z očí.
Chodila jsem do druhé třídy a už jsem přišla o otce a svým způsobem i o mámu. Babička si na sebe vzala těžký úkol, nahradit mi oba rodiče. Zvládala to na jedničku. Žily jsme samy dvě v obrovské vile u lesa, která kdysi patřívala dědovým rodičům.
V dětství, ale i později, jsem se tu bála strašidel – v noci jsem často slýchala kroky. Na půdě nade mnou někdo chodil, babička tvrdila, že veverky a kuny. Slýchávala jsem praskat schody, někdy i tichý pláč, babička ovšem tvrdila, že to byla jen meluzína.
Holka ze strašidelného domu
Starousedlíci opravdu říkali našemu baráku strašidelný dům. Babička to přede mnou tajila, ale dozvěděla jsem se to pochopitelně hned v době, kdy jsem začala chodit do základní školy. Naštěstí nikdo nedokázal přesně vysvětlit, jak náš dům k názvu přišel.
Lidé soudili, že se tam kdysi stal zločin, ale nikdo nevěděl nic konkrétního. Babička mě utěšovala, že báchorky o vraždě jsou vymyšlené, že dům dostal neblahé jméno jen kvůli tomu, že je blízko lesa.
Navíc ohromný a zchátralý, protože kde bychom my dvě vzaly peníze na jeho zvelebení, že.
Nikdo se mě nezastal
Během několika let jsem se stala objektem kanadských žertíků. Situaci ještě zhoršovalo, že jsem neměla rodiče a že náš veliký dům nebyl právě v nejlepším stavu. Děti si vybájily, že kromě strašidel a babičky v baráku žijí i pavouci, potkani, slepice.
Marně jsem spolužákům říkala, že nic z toho není pravda, ale čím víc jsem se bránila, tím víc je to bavilo. Šikana, řekli byste. Ale za mých mladých let nad tím dospělí jen mávli rukou.
Když už jsem z toho byla moc nešťastná, zmínila jsem se o tom paní učitelce, bylo to na druhém stupni základní školy. A ta mi řekla: „Pořádek ve vztazích si musí udělat každý sám, Evičko.“ Zkrátka pro mě nehnula prstem.
Babička onemocněla na hlavu
Nebylo nám s babičkou nic platné, že se snažíme být příkladnou rodinou. Uklízely jsme, vařily, žehlily. Dobře jsem se učila, chodila do školy upravená, ale cejch mi zůstal. A pak se to stalo. Babička se zbláznila.
Tehdy jsem ještě netušila, jak se ta nemoc jmenuje konkrétně. A vida, v dědině jí hned dali přezdívku bláznivá babča.
Stala jsem se paní učitelkou
Vystudovala jsem gymnázium s vyznamenáním, ale na vysokou jsem nešla. Věděla jsem, že nemohu bydlet na koleji, bylo nutné zůstat doma, kvůli babičce. Začala jsem učit na základní škole přímo v naší vsi. Byly to hezké časy.
Babiččina nemoc se bohužel nelepšila, ostatně doktor upozorňoval na to, že se ani zlepšit nemůže. Nejhorší bylo, když jsem ji po příchodu z práce nenašla doma. Přes mé prosby vyrážela na procházky po lese, ale hned se ztratila a bloudila.
Většinou jsem ji nakonec našla, někdy jsem se vrátila do vesnice pro pomoc a hledali jsme ji tři nebo čtyři. A pak přišlo ještě něco horšího – moje milovaná babička se začala domnívat, že jí usiluji o život.
Myslela si, že ji chci otrávit
Babiččinou zásluhou jsem byla výborná kuchařka. Jednou jsem udělala ke kuřeti obarvenou rýži – smíchala jsem ji s kečupem. Když jsem před babičku položila talíř, zatvářila se divně. Marně jsem jí vysvětlovala, že rýže je nezávadná a chutná.
Odmítla pozřít jediné zrnko. A moje hravé vaření mělo bohužel i dohru. Babička po obědě zmizela. Vyběhla jsem ji hledat jako obvykle, ale tentokrát to nebylo jednoduché.
Začala jsem panikařit, běžela lesní cestičkou, kterou obvykle chodila, a ta mě dovedla do sousední vesnice. Z policejní služebny, kterou jsem míjela, vyběhl policista. Najednou se mi rozsvítilo!
Babička utíkala na policii, oznámit jim, že jsem se ji pokusila otrávit. Přesně tak to i bylo.
Dovezl nás zpátky domů
Babička seděla uvnitř a líčila službu konajícím policistům, že jí chce vnučka zlikvidovat rýží. „Paní učitelka že vás chce otrávit rýží?“ divil se ten mladší a hezčí policajt. Znali jsme se od vidění. Choval se moc pěkně a odvezl mě i babičku zpátky domů.
Napadlo mě pozvat ho na pozdní oběd. „Zbyla mi ještě nějaká otrávená rýže, dáte si?“ nabídla jsem mu. Smál se a řekl, že s největší radostí. „Pane četníku, nejezte to! Ta barevná rejže je plná jedu!“ vykřikla babička.
K její hrůze snědl mladík v uniformě úctyhodnou porci a ještě si přidal. Babičku uklidnilo, že nepadl otráven k zemi, a šla si zdřímnout.
Ničeho se nezalekl
S policistou byla legrace, požádal, zda by po otrávené rýži mohl dostat i kafe s jedem. Během rozhovoru u kávy se rozhlížel kolem a prohlašoval, že tady chybí mužská ruka. „To mi neříkáte nic nového,“ souhlasila jsem.
„Přinejmenším bych vám mohl opravit tamto okno,“ ukázal do rohu místnosti, kde netěsnícím oknem s částečně rozbitou tabulkou proudil do místnosti ledový vzduch. Během následujících měsíců toho v domě opravil ještě mnohem více. A nakonec se k nám i přistěhoval. A ze mě – Evičky, co se nikdy nevdá, se stala žena policajta.
Eva K. (53), Morava