Byla jsem už na pokraji sil. Partner mě opustil a jakoby to nestačilo, přišla jsem také o práci. Přestávala jsem věřit, že se misky vah zase obrátí. Pak jsem ale potkala tu záhadnou stařenku…

Štěstí mi naproti nikdy nešlo. Před pěti lety jsem si však sáhla až na samotné dno a naději, že se vše zase zlepší, jsem pomalu, ale jistě ztrácela. Celé to začalo, když mě přítel Mirek pustil k vodě.

Měli jsme spolu čtyřletou dceru Anežku, ale manželství jsem spolu nikdy neuzavřeli.

Jednoho dne mi řekl, že už takhle nemůže dál a že mě opouští. Sbalil si věci a odešel. Pár měsíců mi na Anežku přispíval, ale pak peníze chodit přestaly. Změnil si číslo a já neměla, jak ho kontaktovat. Jako svobodná matka jsem se měla co ohánět.

Abych zajistila dceři alespoň trochu toho, co měly ostatní děti jejího věku, musela jsem si půjčit. V bance na úroky jsem si ale půjčovat nechtěla. Nakonec jsem o pomoc požádala kamarádku Ivu. V tu dobu jsem si aspoň myslela, že kamarádkou je.

Neměla jsem z čeho splácet

S Ivou jsme se domluvily, že jí budu měsíčně posílat určitou částku, což nebyl problém do chvíle, než jsem v práci dostala výpověď. Šéf mi oznámil, že ho to moc mrzí, ale že kvůli snižování stavů musí několik lidí propustit.

Neměla jsem, jak se bránit. Novou práci se mi i přes veškeré úsilí sehnat nepodařilo. Ivě jsem zůstala dlužit tři splátky. Místo toho, abychom se lidsky domluvily, začala dluh vymáhat soudní cestou.

Cítila jsem prokletí

S nájmem dvoupokojového bytu to bylo podobné. Po třech nezaplacených nájmech jsem dostala výpověď od majitelky domu. Připadala jsem si jako v hrůzostrašném snu.

„Tohle musí být prokletí,“ bědovala jsem, když jsem otevřela další obálku s upozorněním na nezaplacený účet telefonu.

Ocitla jsem se v bludném kruhu. Týden nato jsme s Anežkou odjely za matkou na vesnici. O svých problémech jsem jí ale nic neřekla. Už tak měla svých starostí víc než dost.

Pozorně si mě prohlížela

Večer jsem se šla projít vesnicí. Sedla jsem se na lavičku na malém náměstí a přemýšlela, co si jen počnu. Chvíli nato se vedle mě posadila stará žena. Zadívala se mi do tváře a pak mě vzala za ruku.

Nahlédla mi do dlaně. „Jste před velkou životní změnou,“ řekla vlídným hlasem. „Vše se v dobré obrátí. Jen tomu musíte věřit. Musíte z toho bytu pryč, ale nic, kromě svých osobních věcí si s sebou nesmíte vzít.

Žádný nábytek, žádné obrazy a hlavně ne zrcadla. Nebo se svého neštěstí nezbavíte!“ Pak vstala a beze slova odešla.

Už vím, jak chutná štěstí

Ani nevím proč, ale její slova jsem si vzala k srdci. Všechno jsem v bytě nechala. Odešla jsem jen s Anežkou a tím nejnutnějším. Asi měsíc jsme přespávaly u sestřenice a já si večer co večer opakovala, že všechno bude zase dobrý.

A skutečně. Najednou jsem natrefila na levný pronájem krásného bytu 1+1, a také mi zavolal bývalý zaměstnavatel, jestli bych se prý do firmy nechtěla vrátit. Dokonce za vyšší plat.

Do roka se všechny mé problémy vyřešily a našla jsem si i hodného a milujícího partnera, kterého Anežka zbožňuje.

Vilma K. (50), Znojmo