Když přežijete vlastní vnouče, je to velice smutné a bolestné. Moje nejmilejší vnučka Anička tragicky zemřela, když jí bylo pět let. Vím ale, že mě i po své smrti chodila navštěvovat.
Vždycky jsem toužila po veliké rodině a měla jsem to štěstí, že se mi můj sen splnil. S manželem Prokopem, kterého jsem pozvala v osmnácti letech, jsme měli celkem tři děti – dvě dcery a jednoho syna. Všem jsme vystrojili pěknou svatební veselku.
Přáli jsme si, abychom se brzy stali prarodiči a mohli vnoučata hlídat a předávat jim životní moudra a zkušenosti. Od syna jsme se dočkali vnuka Aleše, od starší dcery dvou vnuků – Jirky a Tibora, a od mladší dcery vnuka Kryštofa a konečně i vnučky Aničky.
Dnes už ale máme vnoučata pouze čtyři. Nejmladší z dětí, moje nejoblíbenější, princeznička Anička už naneštěstí nežije. I tak ale cítím, že je stále se mnou.
Milovali jsme ji
Aničku nám dávali mladí hlídat poměrně často. Oba byli pracovně velice vytížení a na rozdíl od Kryštofa, který rád přespával u kamarádů, Anička byla na mě i mém manželovi citově hodně vázaná.
Nám to ale nevadilo – milovali jsme ji a jakožto jedinou vnučku jsme ji s manželem patřičně rozmazlovali. Anička k nám už odmalička velice ráda jezdila.
Bydlíme na kraji vesnice, kolem je překrásná příroda, takže jsme s vnučkou často chodívali na procházky kolem řeky, kde jsme krmili labutě, nebo do přilehlých lesů na houby.
Tragická nehoda
Aničku vždycky fascinovala zvířátka. Naši fenku německého ovčáka Bertu zbožňovala, ale měla ráda i králíky, slepice a další zvířata. Hodně jí zajímali ptáčci – úplně nejvíc se jí líbil barevný ledňáček, kterého jsme pravidelně vídali u řeky.
Vzpomínám si, jak jsem vnučce jednou odpoledne prozradila, že se mu říká létající drahokam. Ani se tomu moc nedivila. Přikývla a řekla mi, že až zemře, chtěla by se stát právě takovým ptáčkem.
Pamatuji si, jak jsem jí odpověděla, že do smrti má ještě hodně daleko, tolik roků, že by je ani neuměla spočítat.
Tuto větu jsem si pak často s pláčem připomínala. Necelý týden nato totiž naše milovaná vnučka zemřela při autonehodě, když ji a jejího spolužáka vezl jeho tatínek ze školy.
Oni utrpěli těžká zranění a byli dlouho v nemocnici, naše Anička však byla na místě mrtvá.
Její duše se vrátila
Celá naše rodina nesla smrt Aničky velice těžce. Já jsem svůj smutek a bolest chodila tišit k řece, k místu, které měla Anička tak moc ráda. Asi měsíc po vnuččině pohřbu se přihodila zvláštní věc.
Seděla jsem u vody a krmila kachny, když náhle přiletěl malinký a pestře zbarvený ledňáček. Vůbec se mě nebál. Přistál na kameni přede mnou a podíval se na mě. Potom chvíli poletoval kolem a zase se vrátil.
Když se to samé stalo i další den, vzpomněla jsem si na slova mé vnučky. Natáhla jsem ruku, která se mi trochu třásla, a ledňáček na ni usedl. V ten okamžik už jsem nepochybovala o tom, že duše mojí vnučky je právě v tom ptáčkovi.
Věřím, že se v jeho podobě ke mně vnučka vrátila, aby mě utišila, nebo že ho poslala jako posla. Po nějaké době ptáček zmizel a už jsem ho neviděla. V té době jsem už však byla se ztrátou vnučky vnitřně smířená.
Jarmila Ř. (70), Olomoucko
