Osud nás někdy přivádí do zvláštních situací. S některými lidmi se setkáme jen dvakrát za život, v různých obdobích – a mezitím uteče spousta času.

Stalo se to před deseti lety, ale na ten zvláštní den musím pořád myslet. Přijela jsem tehdy po dlouhé době do svého rodného města na pohřeb bývalé kamarádky. Při té příležitosti jsem s jednou spolužačkou probírala staré fotografie.

Chodily jsme spolu do školky, potom do základní školy i na gymnázium. Na těch fotkách mě zaujala společná fotka ze školky. Vzpomněla jsem si na jednoho chlapečka, který mi tenkrát dal odvážně přede všemi pusu.

Vypátrala jsem ho

Po těch letech jsem si už nepamatovala ani jméno toho kluka, ale rozhodla jsem se, že vypátrám, co se s ním stalo. Přes některé spolužáky ze školky se mi podařilo zjistit, jak se chlapec jmenoval a po dlouhém pátrání jsem pak zjistila i jeho současnou adresu.

Dávno už v mém rodném městě nebydlel, ale z Ostravy, kde jsem žila, to nebylo do Třince tak daleko. Zkusila jsem najít nějakou jeho stopu na internetu, abych mu třeba poslala mail, než ho navštívím. To se mi ale nepovedlo.

Rozhodla jsem se tedy, že se na nalezenou adresu do Třince vydám osobně. Jakmile jsem pak stála před menším rodinným domkem, ztratila jsem trochu jistotu. Ptala jsem se sama sebe, jestli je to dobrý nápad. Dodala jsem si ale odvahy a zazvonila u domovní branky.

Setkání, které bolelo

Čekala jsem, že mi přijde otevřít ten kluk ze školky, i když bude v mém věku. Přišla ale žena, která byla jeho manželkou. Vyslechla mě a potom mě beze slova zavedla dovnitř. Její muž byl momentálně v nemocnici v poslední fázi rakovinového onemocnění.

Chtěla jsem se omluvit a odejít, ale žena trvala na tom, že se s jejím manželem musím setkat. Byl ve špatném stavu, avšak při vědomí. Na tu dávnou pusu si pamatoval. Tentokrát jsem políbila já jeho.

Věděla jsem, že je to na rozloučenou. Měla jsem slzy v očích, ale všechno jsem oplakala až doma. A je mi z toho smutno vlastně i dnes, po deseti letech od toho posledního setkání.

Andrea V. (62), Ostrava