S rodinou syna jsem prodělala karanténu. Byla to velká zátěž zejména na psychiku. Z deprese mi pomohla procházka místem, které milovala moje babička.

Patřila jsem mezi ty, kteří si prošli zkouškou neznámé choroby, která se šířila hrozivě světem. Syn byl s rodinou krátce před vypuknutím pandemie lyžovat v Itálii a nemoc si z hor přivezl. Bydlíme všichni v malém městě a navštěvujeme se v podstatě denně.

Nebylo tedy divu, že jsem se do karantény dostala i já. První dva dny mi to ani nedocházelo, člověku některé věci docvaknou občas až později. Průběh nebyl nikterak těžký, nejhorší byla ta izolovanost.

S manželem jsme si rychle začali lézt na nervy. Najednou se ukázalo, jak je dobře, že chodíme celé naše manželství do práce. Nedovedu si po této zkušenosti představit, jak to bude fungovat, až budeme v důchodu.

Největší krize se dostavila u mě paradoxně ve chvíli, kdy naše karanténa skončila. I když jsem se už mohla pohybovat mimo domov, cítila jsem najednou obrovský pocit napětí. Divný stav, který jsem dosud nepoznala.

A poté se dostavila podrážděnost vůči okolí. Bála jsem se vyjít ven, abych nebyla zlá na lidi bez důvodu. Bála jsem se navštívit i své nejbližší, abych jim neublížila. Cítila jsem, že se se mnou něco stalo a neuměla jsem se s tím vypořádat.

Krajina mého dětství

A tak jsem si řekla, že se projedu. Sedla jsem do auta a doufala, že mě někde nezastaví nějaká hlídka s dotazem, kam jedu a proč? Směřovala jsem k místu, kde jsem trávila své nejšťastnější chvíle mého dětství. K babičce na Domažlicko.

Prošla jsem si vísku, kde bydlela, položila kytičku na její hrob, podívala se na místa z mých vzpomínek a nakonec se vypravila na Veselou horu. Pro babičku bylo to místo posvátné.

Často mi zpívala onu známou písničku: „Ha ty svatej Vavřinečku stojíš na pěkným kopečku, vycházejí panny z tebe, jako andělové z nebe.“ Veselá hora se totiž říkalo a stále říká Hoře sv. Vavřince – lidově Vavřineček. Bývalo to slavné poutní místo.

Ke kostelíku ve stínu starých stromů na vršku chodívávaly davy venkovského lidu.

Sousedící kopec Ermont, říkávala babička, byl zase čarovný, opředen řadou bájí a pověstí. Na něm je prý podzemní chodba propojená s chodovským zámkem. Je plná pokladů a vzácných listin.

Mezi listinami jsou prý i spisy čarodějné, zaklínadla a recepty proti strašlivým a zhoubným chorobám. Je zde dokonce i recept na prodloužení mládí. To všechno mi babička vyprávěla.

Výlet na horu pomohl

Babička věřila, že procházky na Veselou horu prospívají lidem s pesimistickými myšlenkami a s nejrůznějšími fobiemi. Největší vliv má toto místo na ty nemoci a choroby, které mají svůj původ v psychice.

Aby byl vliv svatého místa největší, je třeba chodit na tyto procházky pravidelně, a „dát si aspoň trochu do těla“, jak se lidově říká. A mručet si nebo zpívat.

Nejprve jsem si tedy při výstupu na Veselou horu mručela pro sebe, pak více nahlas a pak jsem postupně získala kuráž a začala si zpívat docela nahlas. Lidí jsem naštěstí moc nepotkala. Musím říct, že mi ten výlet opravdu hodně prospěl, čerpám z něco dodnes.

V létě přesvědčím mladé, nebo aspoň vnuky, a vypravíme se na Veselou horu ve velkém.

Jarmila (60), Plzeňsko