Před pár lety jsem byla s přítelem ve vetešnictví. Na jednom starém obrazu mi spočinul zrak. A pak mi tajemný hlas přikázal, abych si ho koupila…

Staré předměty mě přitahovaly už od malička. Pokaždé, když jsme s rodiči někam jeli, jsem musela navštívit místní vetešnictví. A pokaždé jsem si odtamtud odnesla nějaký poklad. Jednou to byly hodiny, jindy svícen nebo hmoždíř.

Obraz mě očaroval

Měla jsem štěstí, že můj přítel Honza byl na tom podobně. Když jsme byli před třemi lety v jedné vesničce na Slovensku, samozřejmě jsme do tamních vetešnictví zapluli. Prohlížela jsem si všechny ty skvosty a přemýšlela, pro jaký se rozhodnout.

Váhala jsem mezi stříbrným svícnem a porcelánovým slonem, když mě něco donutilo, abych se podívala na protější stěnu. A tam visel. Obraz ženy s velkýma, pronikavýma očima a dlouhými tmavými vlnitými vlasy.

Koukala jsem na něj bez mrknutí oka několik vteřin. A pak jsem v hlavě uslyšela ten hlas, co mi říkal, abych si obraz koupila.

Ty oči mě sledovaly

Hned, jak jsme se z dovolené vrátili domů, pověsila jsem obraz do obýváku na zvlášť strategické místo, aby jej nikdo nepřehlédl. Po několika dnech mi ale začal vadit. Ať jsem se pohnula v pokoji kamkoliv, ať jsem stála kdekoliv, díval se na mě.

Jednou večer, manžel měl zrovna noční, jsem se dívala na film. Klížily se mi oči, až jsem nakonec usnula. Uprostřed noci jsem se probudila s divným pocitem, že se na mě ten portrét nejen upřeně dívá, ale že dokonce ožil.

Ve chvíli, kdy jsem otevírala oči, jsem si ve světle měsíce všimla stínu pohybujícího se na stěně, kde obraz visel. Vypadal jako postava. Zbystřila jsem a doširoka otevřela oči.

Měnila svou tvář

Zírala jsem na kresbu, a stejně upřeně se na mě dívaly i oči z portrétu. Pravý koutek úst byl lehce zvednutý, jako by se tvář na obrázku potutelně usmívala. „To není možný!“ vydechla jsem vyděšeně.

Nedalo mi to, rozsvítila jsem lampičku a šla se podívat zblízka. Obraz byl v pořádku. „Nejspíš se mi to jen zdálo,“ uklidňovala jsem samu sebe a znovu se na obraz podívala. V tu chvíli jsem leknutím nadskočila.

Žena na portrétu nejen, že se neusmívala, ale naopak měla rty stažená do úzké čárky. Na nic jsem nečekala a sundala obraz ze zdi. Nechala jsem ho stát opřený o stůl a šla jsem si lehnout do ložnice.

Skončil ve sklepě

Až do rána jsem oka nezamhouřila. Ne snad proto, že by se mi nechtělo spát, nýbrž proto, že se z obýváku ozývaly podivné zvuky. Znělo to jako praskání a ťukání. Přestalo to až ráno, když vyšlo slunce.

Ráno ležel obraz na zemi a žena na něm mě zase probodávala pohledem. Když jsem to všechno podrobně vyprávěla příteli, domníval se, že se mi jen něco zdálo. Po několika dnech však začal obraz znervózňovat i jeho.

Nakonec to nevydržel, strhl ho ze stěny a odnesl ho do sklepa. Dodnes, když jdu pro něco do sklepa, mám nepříjemný pocit a dokonce mám občas dojem, že slyším zoufalý nářek.

Veronika S. (41), Brno