V dnešní době se to může zdát až neuvěřitelné, ale stalo se mi to. Mnoho let jsem byla vedoucí, velmi úspěšná pracovnice. Teď jsem nezaměstnaná. A to jen kvůli tomu, že jsem řekla pravdu.

Dvacet let jsem si budovala kariéru v jedné firmě. Děti mi postupně odrůstaly a já svou práci milovala. Dokázala jsem pracovat tvrdě a přesčasy nepočítala. Brzy jsem se dostala na post vedoucí velkého oddělení. Byla jsem spokojená já i můj zaměstnavatel.

Byla to velká podpora

Spokojenost v práci mě držela nad vodou. Před několika lety mi totiž diagnostikovali Crohnovu nemoc, onemocnění velmi nepříjemné, omezující a stresující. Přesto jsem dál, s maximálním úsilím, dokázala bez problémů zvládat i svou práci.

Nikdo neměl o mých potížích ani tušení. Nesvěřila jsem se jim s tím ne proto, že bych chtěla něco zatajovat. Ale byl to vlastně takový můj test sama sebe. Dokud na mě nikdo nic nepozná, je všechno ok.

Měla jsem mlčet

Jednou jsme na poradě s ředitelem řešili i otázku finančních úlev na místa pro zdravotně postižené. Najednou jsem se slyšela, jak mu děkuju za tento přístup a zároveň jsem se mu přiznala k vlastní chorobě.

Bylo to naprosto spontánní a vůbec dodnes nechápu, proč jsem to udělala. Šéf sice zůstal klidný, dokonce velice ocenil, že vše tak skvěle zvládám. Ale nedalo se přehlédnout, že byl dost zaražený. Já ale měla celkem povznášející pocit.

Konečně je to venku! Konečně si nebudu muset brát dovolenou v čase, který strávím v odborném centru, konečně nebude třeba vysvětlovat, proč si k obědu nedávám ten skvělý čerstvý salát.

Dopadlo to trochu jinak

Asi za čtrnáct dní si mě šéf zavolal. Řekl mi, že s touto diagnózou přece nemůžu vykonávat danou manažerskou pozici, a už vůbec ne v situaci, kdy o mém hendikepu všichni ví.

Moje místo se prý v rámci reorganizace rozhodl zrušit a mě přeřadí na jiné, které budu jistě také perfektně zvládat.

Zaskočilo mě to a velmi ranilo. Najednou jsem už pro šéfa i spolupracovníky nebyla ta úžasná, skoro dokonalá pracovnice. Byla jsem nemocný člověk, se kterým mohou být dříve nebo později jen samé potíže.

Sešup byl rychlý

Řekla jsem si ale, že to nevzdám. Přestala jsem se litovat a snažila se rychle zabydlet v nové pozici. Práce to, s mými zkušenostmi, nebyla příliš náročná a já ji hravě zvládala. Horší to bylo s mojí psychikou.

Šéf i lidé kolem mě se v přístupu ke mně strašně změnili. V jejich chování jsem cítila lítost, ale i odpor a obavy, zda se nemohou nějak nakazit. Cítila jsem, že se mě štítí a vyhýbají se hovoru se mnou.

Díky tomuto trvalému stresu se zhoršila dost podstatně i moje choroba a začala mě skutečně omezovat. Nakonec se mi ulevilo, když jsem byla po půl roce, po vzájemné dohodě, z podniku odejita definitivně.

Může to potkat každého

Už je to přes dva roky a já jsem stále nezaměstnaná. O nemocnou, postarší ženskou už nikde nestojí. Podepsal se ně mě hrozně stres. A pochopila jsem jedno. Pravda se neříká.

Dnes už vím že mnoho těch, co mají třeba roztroušenou sklerózu, Bechtěrevovu nemoc, lupénku, a další nemoci, které závodní lékař při vstupní prohlídce tak snadno neobjeví, mlčí. Své postižení úzkostlivě tají a na vyšetření a léčbu si raději berou dovolenou.

Blanka J. (53), Mělník