Asi jako každá žena jsem měla ráda hezké věci a chtěla se líbit. V obchodech jsem trávila spoustu času a chlubila se luxusními věcmi. Nikdo ale neměl ani ponětí, že nakupuji na dluh.  

Pracovat jsem začala poměrně brzy. Věděla jsem, že pokud chci přijít k nějakým penězům, musím si je zkrátka vydělat. Doma jsem jako dítě nikdy nic zadarmo nedostala a všechno jsem si musela zasloužit nebo odpracovat.

Zatímco si ostatní spolužáci v létě užívali volna, já jsem chodila sbírat na pole jahody nebo rajčata a šetřila si.

Později jsem si našla stálou brigádu, takže jsem po škole chodila vypomáhat do jedné kanceláře. Na Vánoce jsem mohla nakoupit rodině dárky, ušetřila jsem si na krásnou exotickou dovolenou, a když jsem si chtěla něco koupit, mohla jsem.

V očích rodičů jsem byla nesmírně zodpovědná a schopná. Nevím, kam se to všechno podělo, že jsem se později začala chovat tak nezodpovědně a rozmařile. Kéž by šel vrátit čas.

Palčivá závist

Už od mládí jsem toužila po vlastních dětech, a proto, když se objevil ten pravý, neváhala jsem. Vdala jsem se a otěhotněla. Moji spolužáci poznávali svět, studovali vysoké školy a budovali kariéry – já jsem vychovávala děti a pečovala o domácnost.

Neměla jsem se špatně. Žila jsem v pěkném domě, manžel slušně vydělával a děti měly vše, co potřebovaly.

Zlom v mém životě nastal v okamžiku, kdy jsem dostala pozvánku na sraz střední školy. Připadala jsem si mezi všemi těmi krásnými nastrojenými lidmi úplně mimo. Většina z nich děti ještě neměla, přestože jim už bylo přes třicet.

Zato byli luxusně oblečení, přijeli drahými auty, vyprávěli si o místech, která v rámci dovolených navštívili, a chlubili se svými vysokými pracovními pozicemi. Přesto, že jsem byla do té doby naprosto spokojená, pocítila jsem najednou závist. Chtěla jsem to všechno mít také.

První kreditka

Nevydělávala jsem sice málo, ale na nějaké rozhazování to vážně nebylo. Navíc investice do dětí a domu nebyla každý měsíc malá, takže pro mě už toho moc nezbývalo. Jednou mi v bance paní za přepážkou nabídla kreditní kartu se 100 tisíci. Oči se mi zaleskly nadšením.

To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Mohla jsem si pořídit všechny ty luxusní věci, kterými se jiní chlubili. Nechala jsem si všechno vysvětlit a odcházela s nadšením.

Ještě ten den jsem si nakoupila krásné oblečení, svou vysněnou kabelku, boty a nějakou bižuterii.

Zašla jsem odpoledne na nehty, ke kadeřníkovi a objednala si osobního trenéra v místním malém fitku. Cítila jsem, že zase začínám žít, a po letech, kdy jsem si vše odpírala, jsem se cítila jako žena.

Manžel netušil, že mám kreditní kartu, a většinu pořízených věcí jsem před ním musela tajit.

Splátky začaly být vysoké

Jenže, jak se říká, s jídlem roste chuť. Netrvalo dlouho, a zůstatek na kartě se začal opovážlivě snižovat a splátky byly pochopitelně čím dál větší. Má touha po krásných věcech ale stále sílila. Najednou si mě zase začali všímat muži. Slušelo mi to.

Už i doma si všimli, že jsem jiná. Chtěla jsem proto stále víc, takže jsem zvala rodinu do restaurací, na výlety, do bazénů apod.

Manželovi jsem řekla, že mi v práci přidali a že si taky zasloužíme po vší té dřině trochu rozptýlení. Nechápu, že jsem byla tak hloupá a neviděla, co se to se mnou děje.

Když už se splátky za kartu navýšily natolik, že tvořily třetinu mého platu a začaly mi chodit upomínky, dostala jsem naprosto šílený nápad. Pořídila jsem si kartu další. Vytloukat klín klínem nebylo dvakrát šťastné. Navíc to stejně u dvou karet neskončilo.

Tou druhou jsem platila splátky za tu první a pochopitelně si tu a tam něco pořídila. Jen co se připsala splátka za kartu, hned jsem ji zase vybrala. Brzy ale byla nula na obou a mě nenapadlo nic lepšího, než si vzít úvěr a zaplatit obě najednou.

Úvěr jsem si vzala na 200 tisíc, abych poplatila obě karty, kontokorent na účtu a ještě mi něco málo zbylo.

Dnes vím, že jsem je měla po zaplacení hned zrušit. Jenže to jsem neudělala a zanedlouho je zase vybrala. Své dluhy jsem přestala absolutně zvládat. Tajně jsem chodila pro poštu, aby manžel nic nezjistil.

Hovory společností, které mi volaly a dožadovaly se svých peněz, jsem nebrala a dělala mrtvého brouka. Na výzvy jsem nereagovala a zřejmě jsem doufala, že problém nějak zmizí. Po nějaké době telefony ustaly. Rok byl klid, říkala jsem si, že na mě třeba zapomněli.

Exekuce

Věřitelé samozřejmě nezapomněli. Jen své pohledávky prodali dalším a ti je nakonec svěřili do rukou soudu a ten vydal pokyn exekutorům.

Nejprve mi obstavili účet, následně poslali do práce vyrozumění, že mi mají strhávat srážky z platu a nakonec, protože to bylo stále málo, přišel dopis, že musím odevzdat vozidlo.

Byla jsem na dně, manželovi jsem vše řekla. Strašně jsme se pohádali a druhý den mě opustil. Naštěstí jsme měli rozdělený majetek, takže nehrozilo, že by mé dluhy ohrozily i jeho.

Argumentoval ale tím, že jsem mu roky lhala a že vlastně neví, s kým to celou dobu žil.

Situace došla tak daleko, že jsem se musela s dětmi vystěhovat z našeho domu, který se nakonec prodal v dražbě. Dnes jsem sice bez dluhů, ale také bez manžela, bez našeho domova a bez sebeúcty. Modlím se jen, aby mi jednou má rodina dokázala odpustit…

Simona (54), Pardubice