Vzdělání pro mě nikdy nebylo tak důležité, abych se kvůli němu vzdala „světského“ života. V mládí jsem si užívala. Až když děti odrostly, pochopila jsem, jakou úlohu může hrát ten správný papír.
Na gymnáziu mi říkali, že se mám učit, abych se dostala dál. Snažila jsem se, jedničky byly, ale ke konci studia jsem se seznámila s Milanem. Učaroval mi na první pohled.
Urostlý voják, který uměl dobře tancovat a měl před koncem prezenční služby, mě pár měsíců před maturitou požádal o ruku. Aby ne, čekali jsme miminko. Doma se strhl mazec.
Vdavky místo přijímaček
Táta lamentoval, maminka pořád brečela. Jako nejrozumnější se mi tehdy zdála babička, která řekla: „A co, já měla dítě taky v osmnácti!“ Začali jsme chystat výbavičku a svatbu. Bylo jasné, že na vysokou školu, kam jsem se těšila, už přihlášku dávat nebudu.
„Nebo třeba až za rok,“ utěšovala jsem se. „Až miminko trochu povyroste.“ Tak jsem se chlácholila a dodávala si falešnou naději.
Do roka páreček
Jirka byl pěkný cvalík. Krásný kluk, který přišel na svět v době, kdy si moji spolužáci ze střední užívali zasloužených prázdnin a většina z nich se před nástupem na vysokou připravovala na letní brigádu.
Já byla doma a malého jsem si užívala. I manžel se v něm viděl. Získal dobře placené místo, takže nám nic nechybělo. Rodiče se uklidnili a radovali se z vnoučka. Za rok k němu přibyla holčička, Madlenka. Moje plány na studium se rozplynuly.
Život běžel dál
Občas jsem s kočárkem potkávala bývalé spolužačky. Vůbec jsem jim nezáviděla bezstarostný svobodný život ani sezení nad učebnicemi. Měla jsem přece víc, krásnou rodinu. Postupně se i ony začaly vdávat a rodit děti.
Byla jsem z nich nejrychlejší a také nejplodnější. Dva roky po Madlence se nám narodila dvojčata Petr a Pavel. „Tolik uzlíčků štěstí si snad ani nezasloužím!“ radovala jsem se.
Přestěhovali jsme se do většího bytu, dál od rodičů, kteří mi tak už nemohli pomáhat. A tak jsem byla matkou na plný úvazek.
Postupně do práce
Jak šel čas a děti rostly, zapojila jsem se znovu do práce. Nejdřív jen na půl úvazku, což v té době bylo výjimečné. Ale v kanceláři, kde mě zaměstnali, znali moji situaci a vyšli mi plně vstříc. Záviděla jsem kolegyním, které dostávaly lepší úkoly, a tím pádem i plat.
Měla jsem na to hlavu, ale chyběl mi papír o dosaženém vzdělání. „No co,“ říkala jsem si, „stejně musím být hlavně doma, takže žádné zbytečné ambice.“ V téhle myšlence mě utvrzoval i můj muž.
Ženská patří k plotně, tradovalo se u nás doma. Jenže naše Madlenka mi to jednoho dne vyvrátila. „Mami, půjdu na medicínu,“ oznámila mi. Jako by mě bodlo u srdce, vybavila se mi moje touha studovat. A jako kdyby mi dodávala odvahu.
Vzdělaná babička
V té době měl syn Petr problémy s učením, do školy se mu nechtělo a já jsem za něj žehlila nejeden průšvih. Tehdy jsem si uvědomila, že nejlepší je výchova příkladem. Přihlásila jsem se na večerní studium – ekonomie mě vždycky zajímala a bavila.
Okolí se podivovalo, proč chci studovat „na stará kolena“, ale já jsem si šla za svým. Z učení se pro mě stal koníček. A ejhle, zlepšil se i Péťa!
Byly to sice hektické roky, ale díky manželově podpoře a pomoci jsem získala lepší místo a peníze a cítila jsem se naplněná. Dnes říkám svám vnoučatům, že je škoda nevyužít svého potenciálu.