Možná to bylo špatnou výchovou, možná i mými chybami, ale trest je jasný: samota.

V poslední době často přemýšlím, jak se to stalo, že jsem zůstala v životě bez partnera. Je mi téměř padesát let, nikdy jsem se neprovdala, neměla děti a stále bydlím v rodném domě u rodičů. A přitom se nedá říct, že by ostatní stránky mého života byly neúspěšné.

Měla jsem nos pěkně vzhůru!

Vyrůstala jsem jako jedináček. Otec s matkou mě na jednu stranu hodně rozmazlovali, ale na druhou stranu nade mnou vládli pevnou rukou. Vychovali ze mě hodně ambiciózní mladou slečnu.

Vím, že kdybych bývala měla na maturitním vysvědčení třebas jen jedinou dvojku nebo kdybych se bývala nedostala na vysokou školu, brala bych to jako životní tragédii. Už od mládí jsem si myslela, že jsem někým výjimečným.

Pokusy „obyčejných“, i když hodných kluků o seznámení jsem rázně a pohrdavě odmítala. Věřila jsem, že jednou přijde nějaký ten princ na bílém koni, který si mě zaslouží.

Bude samozřejmě zajištěný, pohledný, udělá, co mi na očích uvidí a všechny ostatní ženy mi ho budou závidět. Na vysoké škole jsem několik krátkých vztahů zažila, ale všechny jsem brala jen jako dočasné rozptýlení před tou velkou láskou, která mě určitě čeká.

Věřila jsem tomu, co říkám ostatním

Začala jsem si budovat kariéru, postupovala jsem na stále vyšší místa, vydělávala stále více peněz. Jen ten vytoužený princ nějak nepřicházel. Nejprve jsem trochu panikařila, pak jsem si říkala, že na všechno je čas třeba až po překročení pětatřiceti let.

Jenže roky letěly stále rychleji. Doma už se mě ani nesnažili nutit někoho si hledat, matka si vždycky jen povzdechla, že vnoučat už se nedočká. Měla jsem dost peněz i na to, abych bydlela sama, ale dávala jsem přednost rodnému domu.

Pak už mi najednou bylo čtyřicet, princ nikde a já jsem hlasitě všem tvrdila, že důležité je život si užít a mít úspěch. Sama jsem tomu i věřila. Dnes vím, že jsem promarnila hodně šancí a že jsem raději měla udělat i nějaké chyby. Takhle jsem elegantní stárnoucí dáma s dostatkem peněz na kontě – ale sama!

Irena G. (49), Děčín