Toužila jsem mít na hlavě bohatou hřívu, a tak jsem si koupila příčesek. Od té chvíle mě pronásledují duchové.

Mívala jsem nádherné, dlouhé a husté vlasy, na které jsem byla hrdá. Nevím, kde se stala chyba, ale vlasy mi začaly náhle řídnout a padat.Byla jsem z toho zoufalá. Bojovala jsem proti té pohromě vším. Chytala jsem se každé možnos ti, jak svůj klenot zachránit.

I když to okolí stále nepoznávalo, manžel si už mého defektu na kráse všiml a začal si mě dobírat, že budu plešatá dříve, než on.Před ostatními lidmi se mi problém ale dařilo skrývat. Zatím! Před rokem se blížil firemní večírek a já chtěla vypadat hezky.

Na přípravě jsem si dala záležet – kosmetický salón, nehty, nové šaty… A k tomu mi padl do oka příčesek.Byl z pravých vlasů, zajímavě kombinovaný – plavé vlasy a do toho tmavé proužky. Když jsem si ho vyzkoušela, moc mi slušel.

Světlé vlasy měly stejný odstín i kvalitu, jako ty mé. Těšila jsem se, jak v něm ten večer zazářím.A to se také stalo!

Budík na mobilu selhal

Domů jsem přišla až ráno a cítila se báječně. Přívěsek jsem uložila na jeho místo v koupelně, odlíčila se a běžela si lehnout.Spala jsem až do odpoledne, kdy se vrátil z práce manžel. K večeru jsme vyrazili na procházku a poseděli v naší oblíbené vinárně.

Domů jsme se vrátili před půlnocí a usnuli kolem jedné. Spalo se mi špatně.Trápily mě divné sny. Všude kolem byla tma a já cítila strach. Z neznáma, z temnoty a samoty. Byl to stísněný pocit, jako bych byla v nějakém malém prostoru.

Občas mi něco přeběhlo po těle a já se nemohla pohnout.Když jsem se z té noční můry probudila, bylo kolem sedmé ráno. Manžel ležel vedle mě, což mě překvapilo. Do práce měl vstát už před hodinou. Jak to, že nezvonil budík na mobilu?

Chtěla jsem ho probudit, ale zjistila jsem s hrůzou, že se nemohu pohnout.Moje duše byla při vědomí, ale tělo stále spalo. A tu jsem je najednou uviděla…

Vrať nám naše vlasy!

V nohou mé postele seděly dvě postavy. Jejich bledé obličeje zářily ve tmě.Žena měla dlouhé plavé vlasy a muži spadaly tmavé kudrliny až na ramena. Dívali se na mě upřeně a nenávistně.

Chtěla jsem křičet na manžela, ať se probudí, chtěla jsem jim říct, co pohledávají v našem bytě.

V tom jsem si ale uvědomila, že to jsou duchové. Hrozně jsem se bála, ale přesto jsem jim chtěla říct, že jejich čas už v sedm ráno přece není. Že mají strašit v noci. Co chtějí? A pak mi to došlo! Můj bože!

Mají přesně takové vlasy, z jakých jsem si pořídila příčesek! Ostříhali snad vlasy mrtvým? Slzy se mi vhrnuly do očí.Bylo mi to najednou moc líto. Hleděli na mě, jak bulím. Pak se podívali na sebe, asi se jim mě zželelo, zvedli se a šli.

Moje strnulost pominula, vyskočila jsem z postele, abych vzbudila manžela. Zděsil se, že zaspal.Jeho mobil byl vybitý, i když jej večer nabíjel. A můj taky.

Vyprávěla jsem mu svůj příběh a společně jsme došli k názoru, že za ty dva duchy zapálíme večer svíčku a popřejeme jim klidu. Od té doby se už neukázali.A příčesek? Stále ho mám doma, ale na hlavu jsem si ho už nikdy nenasadila.

Eliška (35), Praha   .