V sychravé podzimní atmosféře kolem Dušiček se někdy dějí divné věci.

Před dvěma lety jsme se ke každoroční návštěvě vzdáleného hřbitova na Dušičky dostali až na poslední chvíli. Jsou tam pohřbeni manželovi rodiče, ale protože je to přes půl republiky, jezdívali jsme tam opravdu jen zřídka. Tentokrát už vzhledem k roční době skoro padal soumrak.

Slyšeli a viděli jsme to oba!

Položili jsme věnec na hrob tchána a tchyně, zapálili svíčky a chvíli postáli. Na hřbitově jsme byli už skoro sami. Najednou jsem zaslechla něco jako tichý pláč. Rozhlížela jsem se kolem a v rohu hřbitova jsem spatřila slabé žluté světlo.

Nejprve jsem si myslela, že je od nějaké svíčky, ale pak se začalo pohybovat! Trochu vystrašeně jsem na to upozornila manžela. Ten, přes své problémy se sluchem, uslyšel pláč také a rovněž ho zaujalo sem a tam se přemísťující světlo.

Vzali jsme se za ruce a pomalu jsme se vydali tím směrem. Jak jsme přicházeli blíž, viděli jsme, že to matné světlo má podobu malého, asi desetiletého chlapce. Jakmile jsme došli ke hrobu, chlapec nás oslovil! Zůstali jsme s manželem stát jako přimrazení.

Pravdu už nezjistíme

Tichým hlasem nám přízrak sdělil, že je pohřbený v nesprávné hrobce. Prosil nás s pláčem, abychom mu pomohli najít jeho pravou rodinu. Vůbec jsme nevěděli, jak na to reagovat. Přízrak se pak začal vytrácet a zmizel úplně.

Pokusili jsme se najít správce hřbitova, ale ten nám toho moc nesdělil. V hrobě, u kterého jsme toho naříkajícího chlapce viděli, ovšem skutečně nemělo být pohřbeno žádné dítě. Možná došlo k nějakému omylu, třeba záměnou uren. Vím, že se takové věci stávají.

Pravdu ale už asi nezjistíme. Ten úpěnlivý hlásek zemřelého chlapce mě ale pořád občas ve vzpomínkách děsí. Když jsme na hřbitov přijeli loni, tak jsem se k hrobu šla znovu podívat, ale už se nic nestalo.

Věřím ale tomu, že posmrtný život v nějaké podobě existuje a že i v něm se může člověk cítit ztracený!

Vilma N. (49), Žatec