Chyby, které jsme v životě udělali, nás mohou trápit i po smrti.

Nikdy jsem se nebála chodit sama na hřbitov, dokonce ani v podzimních nebo zimních dnech, kdy už bylo šero nebo tma. Na duchy jsem nevěřila.

Navíc jsem měla v životě čisté svědomí a doufala jsem, že i kdyby se nějaká nadpřirozená síla zjevila, nebude mě mít za co trestat nebo proč mě děsit. Jednoho dne jsem se ale s takovou silou opravdu setkala!

Zaslechla jsem podivné zvuky

Hřbitov v našem městě je poměrně rozsáhlý, ale já jsem ho za ta léta, co jsem tam nosila květiny a věnce rodičům – a později i bratrovi – znala skoro nazpaměť. Ne že bych přesně věděla, kdo je kde pohřbený, ale nové náhrobky vždy upoutaly moji pozornost.

Neušlo mi proto, že nedaleko našeho rodinného hrobu se jeden takový nachází. Neměla jsem ale tušení, kdo je tam pohřbený – podle dat na náhrobní desce se ale jednalo o starší paní.

Jednoho nevlídného říjnového dne, kdy jsem rozsvěcela u rodičů nové svíčky, jsem zaslechla tlumené sténání. Rozhlédla jsem se kolem, ale vypadalo to, že jsem na hřbitově sama. Po chvilce se sténání ozvalo znovu, teď už znělo spíš jako pláč.

V první chvíli jsem si myslela, že tu projevuje lítost někdo z pozůstalých, na místě, kam nevidím. Pak jsem ale pochopila, že to sténání se ozývá mnohem blíž – a že ho slyším právě od onoho nového hrobu. Zneklidnilo mě to.

Začala jsem se trochu bát a hodlala jsem ze hřbitova raději co nejrychleji odejít. Jakmile jsem zamířila směrem k východu, ozvalo se mi za zády tiché šeptání, prosící mě, abych zůstala. Zděšením jsem strnula na místě. Pak jsem se pomalu obrátila.

Málem jsem vykřikla, když jsem u nového hrobu spatřila vznášející se mlhavý obrys nějaké postavy!

Chtěla sdělit svůj příběh

Prvotní zděšení za chvilku opadlo a nahradila ho zvědavost. V duchu jsem se ptala, jestli se mi to nezdá. Tu postavu jsem ale jasně viděla. Odvážila jsem se toho ducha nebo přízraku zeptat, co po mně chce.

Hlas, který jsem nyní jasně rozeznala jako ženský, smutně odpověděl, že si přeje jenom to, abych ho vyslechla. Stála jsem na místě a neměla jsem odvahu jít směrem k postavě, ale dala jsem najevo, že tedy naslouchám.

Příběh, který mi duch té staré ženy vyprávěl, byl dojemný, hrůzný a smutný. Před časem ta paní navštěvovala svoji kamarádku, která uměla věštit budoucnost. Měla různé metody, jak pomocí horoskopů, tak třeba i prostřednictvím kávové sedliny.

Jednoho dne kamarádka té ženě řekla, aby se vyhnula místním městským slavnostem, jinak bude do smrti litovat. Paní na to pamatovala, ale když přijela její dcera s vnukem, tak varování nedbala a chlapečka na slavnosti vzala.

Při přecházení silnice po přechodu je ale srazil opilý řidič. Vnuk byl na místě mrtvý, ženě se nic nestalo. V tu chvíli si ale uvědomila, že se naplnila ona věštba a už nikdy se nezbavila pocitu viny!

Je od nich navždy daleko!

Své tajemství držela dál v sobě, nikdo jí z ničeho nevinil. Její dcera se po té tragické události zhroutila a na čas se ocitla v léčebně. Několik let nato si sáhla na život. Paní sama se dožila téměř 85 let, ale její život už za nic nestál.

Dožila v místním domově pro přestárlé. Přála by si bývala být pohřbena společně s těmi, které měla ráda a které přežila, ale to se jí nesplnilo. Nenašla odvahu to před smrtí zařídit, místo toho zakoupila hrob v našem městě, kde strávila posledních patnáct let.

Pak ještě dodala, jak moc jí bolí, že vnouček i dcera jsou pohřbeni daleko odtud. Přízrak zmizel a já ještě dlouho stála na místě, než jsem se vydala domů. Při žádné další návštěvě hřbitova už se duch té ženy neukázal.

Myslím, že mi chtěl jenom sdělit to, co ho trápí. Já si na její osud ale pokaždé na hřbitově vzpomenu.

Jarmila D., (57), Vysočina